Karpatská bouře a Les duchů

Dneska brzy ráno jsem se vrátila z týden a půl dlouhé výpravy do rumunských hor. Navzdory mému očekávání mě nesežral ani medvěd ani vlk, nespadla jsem ze skály, neumřela jsem hlady, neztratila jsem se nenávratně v mlze... Dokonce i zpáteční vlak jsme stihli. Všem, kteří nikdy v Karpatech nebyli, doporučuji tam co nejdřív zajet a neděsit se špatného (ale i přehnaně dobrého) počasí, psů, ovcí, divoké zvěře, nefungujících linek a hlavně časového posunu, na který vás ČD neupozorní, takže vám ujede životně důležitý spoj...

Karpatská bouře a Les duchů jsou dvě krátké povídky o naší cestě, časově na sebe nenavazující, které jsem sepsala ve zpožděném vlaku z Caransebese do Budapešti.

Ještě na okraj:

Pro ty, co nevědí, co je to mamaliga: jedná se o suchou, tvrdou kukuřičnou kaši, nemastnou neslanou, která se člověku přejí už po třech soustech. Její krotký příbuzný se v civilizovanějších zemích jmenuje polenta. Co se ostatních důležitých informací týče, Muntii Tarcu (Carku) leží na na úplném jižním konci Karpatského oblouku a když zrovna neprší, je tam zatracené vedro. Přežila jsem ve zdraví (jen se spáleným rtem) a co se jiných ztrát týče, přišli jsme pouze o zkažený balkánský sýr a několik odpadků, na kterých si pochutnali jistí hladoví a vytrvalí/ drzí pastevečtí psi...

Karpatská bouře

Pláň pod Muntii Tarcu byla jako zpěněné moře. Tráva, vysoká po kolena, se vlnila a ukláněla, šustila a naříkala, skláněla se před větrem a znovu povstávala. Nad sousedními hřebeny se hromadily kovově šedé mraky a kvílivý vítr bičoval tváře členů výpravy jejich vlastními vlasy. Na západě již slunce stálo nízko nad obzorem a koupalo hřebeny hor v rudé záři; na východě se černala hradba mraků. Bouře přicházela a s ní přicházel i strach.

Byl večer a oni hledali chráněné místo k přespání. Jak ale najít chráněné místo pro jedenáct lidí tady, dva tisíce metrů nad mořem, v pláni vysoké trávy škubané větrem? Kamenné strže s ledovými prameny a holé skály se rýsovaly v chmurném podvečerním světle. Na blízké stráni se pásly ovce- bílé chomáčky čehosi na strmé tváři hor.

Hlavně nesestoupit do údolí, hlavně neztratit drahocenné výškové metry.

Nakonec našli mělkou prohlubeň, kde tráva rostla v tvrdých, nepoddajných trsech, a tam postavili provizorní přístřešek z šesti turistických holí a dvou krycích plachet. Dlouhé stěny přístřešku zatížily kameny, krátké zůstaly otevřené větru.

Jak slunce zapadalo, vichr stále sílil. S posledním přímým slunečním paprskem se z protější stráně přihnalo tisíc dvě stě ovcí s černými obličeji, tři strakatí mezci a dva mlčenliví bačové. Vzápětí unavené a vystrašené poutníky oštěkalo osm pasteveckých psů různých tvarů a velikostí. Stádo přeběhlo horský potok a začalo stoupat do strmého protějšího svahu, zatímco hafani neopouštěli svá stanoviště a hladově se dívali po batozích s jídlem. Zatímco ovce zdolávaly svah, vydali se tři mezci úplně opačným směrem než stádo, což ovšem žádného z bačů ani v nejmenším neznepokojilo. Za okamžik zmizeli na druhé straně mělkého údolíčka. Ovce, které mezitím dosáhly hřebene, se teď rýsovaly proti tmavnoucímu nebi, jako by byly vystřižené z černého papíru. Pak se všech tisíc dvě stě zvířat přehouplo přes hřeben a zmizelo. Psi se ještě chvíli zdrželi, než se zklamaně vydali za svým stádem.

Vítr stále sílil.

Slunce zapadlo a nastalo šero. Jedenáct poutníků leželo namačkáno k sobě pod plachtou; snažili se najít příjemnou polohu mezi drny a poslouchali tibetskou povídku o krásné smrti. Strach jim vyl v uších spolu s každým poryvem větru. Tak se uložili k spánku.

Přesto nakonec z nebe nespadla ani kapka.

Ten, kdo vyšel v noci ven, viděl nad hřebeny na východě hrozivá, temná mračna, nad poutníky však bylo hluboké hvězdné nebe, přes které vichr hnal černé cáry mraků. Vypadaly jako přízraky pohlcující padající perseidy. Blýskalo se.

Vítr se proměnil ve vichřici. Cloumal tyčemi a kameny, rval plachtu a ta se se strašlivým sténáním snažila osvobodit v jednom okamžiku a v druhém mlátila poutníky do hlav a tváří. Na jednom místě se roztrhla a provaz se prohnul téměř až k ležícím tělům. V průběhu noci vítr nepolevoval, spíše naopak, a neustále se snažil plachtu urvat a odnést daleko do údolí. Chvíli bylo vedro a chvíli zima, takže měla většina poutníků pocit, že s nimi cloumá horečka.

Nad ránem bouře odešla do nížin a nad dalekým Retezatem vstalo plameně slunce. Mělká prohlubeň, ve které stál pomačkaný plachtový přístřešek, očekávala příchod svých tisíce dvě stě ovcí a osmi huňatých psů.

Té noci Aredhel neusnula.

Les duchů

Po poledni pátého dne cesty se snesla mlha. Šli stále po hřebeni, jak jim to poradil jeden přátelský bača s vyřezávanou holí, kterou s oblibou házel po svých psech, když byli moc drzí nebo agresivní. Užitečné informace o správné cestě, přátelské popovídání o jeho rodině a pořádný kus brynzy s ním směnili za šišku salámu a bochník chleba, protože ten chudák už skoro dva týdny neměl k jídlu nic jiného než tvrdou mamaligu.

Když přišla mlha a s ní studený, štiplavý vítr, znejistěli. Přesto však nezbývalo, než jít dál. Byla zima a na svazích hor rostly borůvky. Několikrát se znepokojili, protože z hlavního hřebene odbočovaly boční hřbítky a najít v mlze správnou cestu bylo obtížné. Omyl si nemohli dovolit. Tak šli, dokud se mlha navečer nezačala trhat a oni pod sebou nespatřili hluboké, zalesněné sedlo.

Poprvé za uplynulé tři dny opět viděli les. Nebyl to ale obyčejný les.

Štíhlé horské buky vystupovaly z vše pohlcující mlhy a opět se do ní nořily, jako přízraky, jako duchové těch, kteří zahynuli v horách. Stály v pravidelných rozestupech, pyšné a šedé jako sloupy v ponurém chrámu na svazích hory; podrost pod nimi nebyl žádný. V jednom místě se mezi buky pásly ovce a přízrační psi se se štěkotem vyřítili k poutníkům, za chvíli však opět zavládlo zlověstné, mlhavé ticho. Ticho, rušené jen vzdáleným bečením ovcí, protože navzdory šumění větru se v lese nezachvěl ani lísteček.

Bylo to strašlivé a posvátné zároveň.

Nádherně posvátné.

Noc byla studená, i když ne tak studená jako ta předchozí. Pršelo.

Teprve příštího odpoledne, když sestoupili do hlubokého údolí, o kterém doufali, že je dovede do městečka, odkud jim jel vlak, zjistili, že se vydali po bočním hřebenu a slezli do špatného údolí. Do Baile Herculane, lázeňského městečka na úpatí hor, jim místo původních patnácti kilometrů náhle zbývalo ještě pětadvacet.