Caranthir (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Další, v pořadí třetí Silmarillionem inspirovaná povídka, kterou některým už několik dní slibuji.

Ani tentokrát nepůjde o nic veselého, což snad bude všem jasné hned po první větě. Nemusíte se ale bát: snažila jsem se napsat povídku tak, abych sama sobě nepřivodila depresi.

Omlouvám se za neskutečnou pomalost, se kterou přepisuji své povídky do počítače (všechno totiž zásadně píši v ruce), ale snažím se, aby ve zveřejněné verzi bylo minimum pravopisných chyb a pokud možno žádné překlepy.

Caranthir

Caranthir umíral. Věděl to. Věděl, že odchází do Mandosových síní, aby tam pykal za všechny své strašlivé zločiny. Aby byl uvržen do věčného zatracení, nebo co tam pro něj bylo připraveno. A bolelo ho to. Nebolely ho rány, ale pomyšlení na vlastní nízkost. Ach, Eru, pomyslel si. Kdybych tak mohl ještě chvíli žít, abych všechno napravil, nebo kdybych se mohl vrátit; změnit svá rozhodnutí... Ale věděl, že je to zbytečné. S tolika šípy v těle nemohl přežít. Krutou pravdu pochopil v okamžik, kdy narazil na tvrdou mramorovou podlahu. Zabolelo to, ale jen na chvíli. Všude kolem ležela mrtvá těla. Sindarský lučištník se už o čtvrtého Fëanorova syna nestaral a odběhl, a tak zůstal Caranthir sám s mrtvými. Hvězda na jeho prsou se pomalu barvila do ruda. V sále leželi hlavně doriathští Sindar, ale i několik Fëanorovců. Ti všichni zemřeli kvůli mně, pomyslel si Caranthir. Kvůli mně a bratrům. A nyní to budu já.

Hořce se pousmál, když si vzpomněl na slova svého otce, pronesená kdysi dávno a snad i v úplně jiném světě: "Kdysi tu bylo světlo, jež Valar upřeli Středozemi, ale nyní všechno srovnala tma!"

Teď všechno srovnává smrt a zoufalství. Vrahy i oběti.

Do Caranthirových černých vlasů, rozhozených po podlaze, stékaly slzy. Nedbal na to, že jsou nedůstojné Finwëho potomka. Chtěl zemřít s čistým svědomím. Chtěl, aby mu bylo odpuštěno. "Promiňte, jestli můžete," zašeptal mrtvým elfům v síni, myslel však při tom i na Valar a na elfy z Alqualondë a na ty, kteří zahynuli na Helcaraxë. Nezdálo se, že by ho slyšeli. Za chvíli, až zemřeš, pomyslel si, budeš mít možnost říct jim to osobně. Při té myšlence jeho už tak bezkrevný obličej zbledl ještě víc. Byl nyní bělejší než padlý sníh, jen temné oči v něm svítily jako dva žhavé uhlíky. Morifinwë Carnistir se bál. Nebál se smrti, ani bolesti, ale bál se pohlédnout do očí těm, jejichž smrt zapříčinil.

Zdálo se mu, že přes moře kouzel a mlhu času slyší hlas své matky. Něžný, tichý a naléhavý, takový, jakým k němu kdysi promlouvala: "Nenech se ovládat svým vztekem. Vždy si pečlivě rozmysli, co chceš říct. Nebuď ukvapený." Kdyby ji tenkrát poslouchal, všechno by mohlo být jinak. Nemusel vůbec odcházet z Valinoru, nepřísahal by, neposkvrnil by dvakrát svůj meč krví příbuzných, nezradil by nikdy své přátele a příbuzné, nesmál by se při pálení lodí, neviděl by nikdy Haleth... Když se s matkou narychlo loučil, její hlas byl jiný, tvrdý a zraněný:

"Tak si jdi! Jdi si pro svou vlastní zkázu!" řekla Nerdanel a on šel. Neotočil se ani jednou.

Při pálení lodí, tenkrát se cítil nejhůř. Fëanor se smál, a tak se smál taky, smáli se i bratři. Všichni chtěli být jako otec. Jen Maedhros se nesmál. Odešel za útes a schoval si hlavu do dlaní, jako by nechtěl vidět záři požáru. "To jsem nechtěl, Findekáno," šeptal. "To jsem opravdu nechtěl." Caranthir se smál, nedokázal se však podívat do plamenů. Připomínaly mu Nerdaneliny vlasy, které byly jeho první jasnou dětskou vzpomínkou. Připomínaly všechny činy, které na své cestě spáchali.

Zasténal. Hvězda na jeho hrudi už nebyla červená, ale skoro černá. Přitiskl čelo k chladnému mramoru, aby si alespoň trochu ulevil od bolesti.

Proč nedokážu dosáhnout odpuštění a míru? zeptal se sám sebe.

Protože jsi nemiloval, odpověděl si. Žil jsi jenom pro přísahu a pro pomstu.

To není pravda, odporoval sám sobě. Miloval jsem svého otce, svou matku, svého děda a své bratry. Je to snad málo?

Odpověď se dostavila rychleji, než bylo příjemné. Řekni ještě jednu osobu, kterou jsi miloval, Caranthire, jmenuj ji a budeš moci říct: Odpusťte mi.

Caranthirovy prsty se zaryly do jedné z jeho ran. Zasténal bolestí a zoufalstvím. Jen jedno jméno, nebo prohraje sám se sebou. S temnotou, která ho rdousí. Zavřel oči a přehrával si dlouhá léta svého žití. Nebo spíš přežívání. V mysli mu náhle vyvstala vzpomínka:

Černý kouř kroužil vzduchem a špatně se v něm dýchalo. Slyšel hrubé skřetí hlasy, vysmívající se umírajícím lidem za narychlo stlučenou dřevěnou palisádou; byli již velmi blízko. Caranthir tenkrát zvedl ruku a na ten povel zazpívaly trubky- jasně a strašlivě. Skřeti byli zaskočeni nepřipravení- byli přemoženi dřív, než si stačili uvědomit, co se děje. Poté se hradba otevřela a ven vyšli lidé. Tehdy je Caranthir viděl poprvé. Byli po tolika dnech obléhání strašlivě zesláblí a vyhladovělí: ženy, děti i muži. Caranthir se obrátil na jednoho z mužů:

"Kdo je váš vůdce?" zeptal se.

"Náš vůdce Haldad zahynul před šesti dny při výpadu proti skřetům a jeho syn Haldar padl s ním," odpověděl muž.

Caranthir se zamračil. "Kdo vás tedy od té doby vedl?" Bylo nemyslitelné, aby se lidé tak hrdinně ubránili bez nějakého velitele.

"Já," ozval se za ním jasný hlas a Caranthir otočil koně. Člověk, který přicházel, byl stále v plné zbroji, ta však podle všeho nebyla jeho- neseděla mu. Když přišel až k němu, stáhl si helmici. Caranthir slyšel, jak jeho vojsko zašumělo v úžasu. Dívka měla rozcuchané vlasy a na tváři jí zaschly pramínky prachu, potu a krve. Caranthir si všiml, že je opásaná mečem téměř tak vysokým jako ona sama.

"A ty jsi?" zeptal se.

"Haleth, dcera Haldada a sestra udatného Haldara. Dvojče." Řekla to tak hrdě, že se Caranthir neubránil úsměvu. Obdivoval dívku pro její odvahu a odhodlání. Sesedl z koně a dívka předvedla velmi improvizovanou úklonu.

"Děkuji ti za záchranu, pane, jehož jméno neznám. Můj lid je ti zavázán." A pak už zase stála, hrdá a nepokořená a dívala se na něj očima tvrdýma jako křemen.

Caranthir se se zaúpěním vrátil zpět na studenou mramorovou podlahu. Někdo říkal jeho jméno, a pak se teplé ruce dotkly jeho čela. Caranthir poznal svého bratra. Slyšel každé jeho slovo.

"Ne, neumírej ještě ty!" procedil Maedhros skrze zuby. Ruce měl rudé bratrovou krví.

"Přestaň!" zasténal Caranthir. "Kdo je ještě mrtvý?" Uviděl pochybnost v Maedhrosových očích a zašeptal: "Musíš mi to říct!"

"Curufin a Celegorm." Maedhrosovy oči byly mrtvé. Caranthirovu duši naplnila hrůza. Mrtví, byli mrtví. Jeho otec. Celegorm. Curufin. A také Haleth- už dlouho. A on se k nim nyní přidá. A již brzy budou živí závidět mrtvým.

"Haleth," zavzdychal. To bylo to desáté jméno, na které si nemohl vzpomenout.

"Co jsi říkal?" Maedhrosův hlas byl podbarven bolestí a panikou. "Dívej se na mě, Caranthire. Mluv se mnou. Bojuj!"

Caranthir si vzpomínal, jak prvně nechtěl lidské dívce své jméno říct; chtěl odjet obklopen tajemstvím. Ale pak si to rozmyslel. Tenkrát netušil proč, ale teď to najednou věděl. Chtěl, aby věděla, kdo ji zachránil. "Musím ti něco říct," zašeptal bratrovi. "Něco, co jsem neřekl nikomu, ani sám sobě." Bolestivě zalapal po dechu; cítil, že se čas krátí.

"Poslouchám tě," řekl Maedhros.

"Byl jsem slepý." Caranthir dál lapal po vzduchu. "Chtěl jsem, aby zůstala, ale namlouval jsem si, že jen obdivuji jejich odvahu. Nabídl jsem jí část svých zemí, pro její lid..." Mluvil s čím dál většími obtížemi. "Ale ona nechtěla. Chtěla být svobodná. Tak hrdá, tak jedinečná. Když jsme se rozcházeli, vzal jsem ji za ruku. Takhle." Caranthir se pokusil zvednout ruku, ale nepovedlo se mu to.

"Nerozumím ti." Maedhros byl zaražený. "Mluvíš o nějaké ženě?"

"Bylo to ještě děvče," zasténal Caranthir. "Poděkovala mi a řekla: ,Má mysl je nyní, pane, upřena k odchodu ze stínu hor na západ, kam odešli jiní z našeho rodu.' To bylo naposledy, co jsem s ní mluvil. Pak odešla a všichni šli poslušně za ní. Protože ji milovali!" Maedhros už svému bratrovi stěží rozuměl. "Už jsem o ní nikdy neslyšel, jen že si pořád říkají Halethin lid."

"Mluvíš o Haladincích? O lidech z Brethilu? O Paní Haleth? O smrtelnících?" zeptal se Maedhros zoufale.

"Prý ji pohřbili do mohyly tam v tom lese. Říkají jí Tûr Haretha, sindarsky je to Haudh-en-Arwen. Je mrtvá už mnoho lidských let a já už ji nikdy neuvidím. Teď ale vím, jak moc bych chtěl znovu slyšet její hlas. Mrtvá. Smrt. Bratře?"

"Jsem s tebou," řekl rychle Maedhros.

"Jdi na to místo, Maitimo, a řekni jí za mě, co jsem já nikdy neřekl. Prosím!"

"Udělám to." Maedhros uchopil bratra za ruku.

Pak už ležel Caranthir tiše, ztracen ve vzpomínkách. Maedhros seděl vedle něho. Je opravdu možné, že jeho bratr miloval smrtelnou ženu a nikdo o tom neměl tušení, ani on sám? Vzpomněl si, jak slyšel o nešťastné lásce svého bratrance Aegnora k jakési Bëorovce. Tenkrát se shovívavě pousmál. Teď se však nesmál. Vzpomněl si na Berena a Lúthien; na silmaril, který jim opět unikl. Smrtelní lidé žijí krátce.

O pár minut později Caranthir Morifinwë Carnistir, přezdívaný Temný, zemřel, smířen se světem. Maedhros svíral jeho chladnou ruku ještě dlouho poté.

Morifinwë Carnistir- Caranthirovo quinejské jméno

Maitimo- Maedhrosovo quinejské mateřské jméno

Findekáno- Fingonovo quinejské jméno

Poznámka: Nikdo samozřejmě neví, co si myslel Caranthir o Haleth nebo Haleth o Caranthirovi. (Protože to Tolkien nikdy nenapsal.) Ale já jsem přesto přesvědčená, že to vím...