Přízraky moře (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Další povídka, tentokrát spíš o tom, co v Silmarillionu napsáno není, ale co se přesto stát muselo.

Povídka napsaná tak trochu jako pocta ženám, které měly dost odvahy zůstat a čekat.

Přízraky moře

Přicházejí z moře,

od slz zastřeného,

přicházejí samy -

stíny srdce tvého.

Moře ti je vzalo,

Moře ti je vrátí,

ověnčeny pěnou

dny Světla se krátí.

Nezměrné jsou hlubiny moře, na jeho konec, na druhý břeh, nelze dohlédnout. Nikdy neutichá, nikdy neodpočívá. Nikdy je nenajdeš takové, jaké jsi je opustil. Vždy a navždy jiné. Při západu slunce nad Posledním břehem je samotným plamenem, v noci je světlem hvězd a Isilu, a když se valí od Vnějších břehů mlha, jeho vlny se samy stávají tím závojem, který neprohlédne žádné oko. Jemné kapičky deště dopadají na rozbouřenou hladinu i na písčitou pláž. Mlha milosrdně zakrývá moře i zemi a obrušuje obrysy okolním balvanům. Mlhu nikdo neprohlédne a každý v ní vidí něco jiného. Vlny, rozbouřené vlny narážející do břehů, kapičky tříště smáčející šat. A nad tím vším se vznáší obličej černovlasého děvčátka, na rtech má úsměv a její hlásek, znějící mezi vlnami, volá to jediné slovo, to jediné slovíčko, na kterém stojí základy světa. Až úplně těsně u rozbouřené vody stojí ženská postava zahalená v šedém plášti, dlouhé, mokré, černé vlasy jí splývají po zádech, promáčené pramínky jí lemují tvář. Stojí téměř bez hnutí, jen jednou rukou si svírá na prsou plášť a druhou vztahuje k rozlícené hladině bičované větry, jako by se chtěla někoho dotknout. Nikdo tam však není; je sama široko daleko. A jen ona sama, ta opuštěná ženská postava, ví, koho vidí mezi vlnami, koho se chtěla dotknout. Pohly se jí rty, avšak studený vítr jí vzal jméno od úst dřív, než stihlo zaznít. Slzy se mísí s deštěm. Už nevidí dítě, ale krásnou dospívající dívku oděnou bíle, tak podobnou... , i pomyslet na to bolí. Mořská sůl ji štípe v očích.

O několik hodin později proniklo slunce hradbami mlhy a východní vítr je odvál zpět do moře. Žena v šedém stála pořád na tom samém místě, jako by byla vytesána z kamene okolo stojících balvanů. Teď, když podvečerní slunce barvilo hladinu rudě a vlnky již jen něžně hladily břeh, dalo se rozeznat víc než jen její postava. Byla to vysoká, vznešená elfka, krásná, takovou tou smutnou krásou. Její šedý šat, černé vlasy i bledá kůže byly úplně mokré. Na její obličej bylo strašné pohledět. Rty měla promodralé zimou a její oči byly prázdné jako dva čerstvé hroby, zároveň však byly utrápené nikdy nevyplakaným zármutkem a naplněné touhou a nenávistí k Moři. Jmenovala se Anairë a byla jednou z kněžen Eldalië. Byly časy velkého štěstí, kdy na to jméno byla radostně hrdá, teď se však již otočila, pouze když jím na ni volala jediná osoba.

"Anairë!" Vysoko posazený, melodický hlas, podobný zpěvu mořských ptáků, protrhl ticho. Anairë pomalu otočila hlavu. Žena, která se k ní rychle blížila, se od ní na první pohled nemohla lišit víc. Šat měla zelený a obroubený stříbrem jako vrcholky vln za slunečného odpoledne. Vlasy, bílé jako sníh, měla vyčesané do drdolu; jen několik pramenů jí splývalo podél úzkého půvabného obličeje. Blížila se svižným krokem, který neměl nic společného s nehybností té první. Modré oči Anairë však byly velmi podobné jejím zeleným - v obou byla stejná pohlcující prázdnota a stejná spalující bolest.

Eärwen, Labutí panna z Alqualondë, došla až ke své přítelkyni, odhrnula jí těžké, mokré vlasy z obličeje a pohladila ji po tváři. "Co vidíš?" zeptala se.

"Je," odpověděla Anairë tiše. "Vždycky vidím je. Když jsou ještě šťastní, víš." A pak náhle zmlkla, neboť mezi rudě probleskujícími vlnami spatřila obličej malého černovlasého chlapce, příliš vysokého na svůj věk. A pak postavu mladého muže, pořád vyššího než všichni jeho sourozenci s nadšeně bezstarostným, zbrklým výrazem. Pohnul rty a vyslovil to jediné slovo, při kterém měla Anairë pocit, že jí srdce prorazilo hruď a uletělo. "Och!" zalapala po dechu a opět ucítila pálení v očích.

Eärwen ji objala kolem ramen a řekla smutně: "Já je vídám taky- své malé přízraky. Ale se zoufalstvím na tvářích, jako v ten poslední den, kdy jsem je viděla. Odešli přes Moře, mé milované Moře; to ono je vidělo poslední a teď nám ukazuje jejich tváře."

Anairë mlčela. Neřekla to, co říct chtěla. Eärwen, dcera Olwëho, pána Alqualondë, byla její přítelkyně, opravdová přítelkyně. Nesly spolu všechnu bolest. Neřekla to, Eärwen to řekla za ni.

"Vím to," šeptla. "Mé zlatovlasé přízraky nejsou tak hrozivé jako tvé černovlasé. On mi zůstal. Arafinwë Ingalaurë. Ty tu nemáš nikoho, on odešel. Nevrátil..."

"Mlč, prosím, mlč!" Anairënin hlas poprvé plně zazněl pod vyčištěnou oblohou. Byl o něco málo hlubší než Eärwenin a byl naplněn rozjitřenou bolestí. Telerijská elfka ji v omluvném gestu pohladila po vlasech, ale Anairë to sotva cítila, protože z vln se vynořila další dětská tvář. Černovlasý chlapeček s přemýšlivým a trochu smutným výrazem se váhavě usmál, než se změnil v mladíka s moudrýma očima. Než stačila Anairë odtrhnout zrak, vyslovil rozhodným hlasem slovo, při kterém se i moře rozestoupilo, vidíce slzy v šedě modrých očích.

Anairë rychle pohnula rukou a setřela si rukávem slzy z tváří. Nepomohlo to. Pořád viděla podivně rozmazaně, jako by měla na očích zlatou mlhu. A v tom oparu se nad vodami vznášela nová tvář. Chlapec s černými vlasy propletenými zlatými stužkami; v tváři měl odvahu, smělost a vznešenost, a slovo, které zašeptal, slyšela Anairë mnohem zřetelněji než předtím, možná proto, že ho zašeptala spolu s ním: "Maminko."

Rychle se otočila a střetla se s překvapenýma zelenýma očima Eärwen. "To mi říkají," vysvětlila tiše. "Pokaždé, když je vidím. Jenom to. Nic jiného." Eärwen pouze přikývla, hrdlo podivně stažené. Pak nechala svou paži sklouznout z ramen noldorské elfky, otočila se, došla k nejbližšímu kameni a posadila se na něj, oči upřené na Belegaer. Tak tam zůstaly, Anairë stojící a Eärwen sedící, dokud nepadla noc. Když vyšly hvězdy, Eärwen opět vstala, odvedla přítelkyni ke kameni a ta se na něj jako v transu usadila. Ani jednou při tom nespustila oči z vodní hladiny. Labutí panna přes ně přehodila pokrývku, a pak si položila hlavu družce na rameno. Černé vlasy se propletly s bílými.

Anairë opět tiše promluvila: "Myslíš, že ještě žijí, nebo se už odebrali do Síní Čekání?"

"Nevím," odpověděla Eärwen. "Vím jen, že dřív nebo později tam přijdou všichni. Bez výjimky." Hlas se jí naplnil bolestí nad vlastním výrokem. Anairë neodpověděla. Pravda byla příliš krutá.

Na východě vyšel Isil a vlny se zaleskly stříbrem. Docela blízko u břehu se teď vznášela postava toho nejkrásnějšího z mužů v očích Anairë. Vztáhl k ní ruku a ona jeho gesto napodobila. Když promluvil byl jeho hlas něžný. "Miluji tě," řekl. "Nezapomenu na tebe a věřím, že ani ty nezapomeneš na mě, navzdory mé volbě. Uvidíme-li se ještě někdy, už tě neopustím."

"Také tě miluji," odpověděla třesoucím se hlasem a vstala. Pokrývka z ní sklouzla. "Vraťte se všichni domů, prosím." Krok kupředu. Usmíval se tak, až ji bolelo u srdce. V hlavě jí zazněly jejich jména: Findekáno, Turukáno, Arakáno, Írissë, Nolofinwë. Ne, už to nejsou jejich jména. Podvědomě udělala další krok. Už pod nimi nebudou známi. Tam, kde jsou teď, se jim říká jinak. Fingon. Turgon. Argon. Aredhel. Její děti. A její manžel. Fingolfin. Jen něžné, ale pevné ruce Eärwen jí zabránily vejít do moře. Fingolfinův stín navždy zmizel.

Zbylo jen věčně se měnící Moře a slova, která jí šeptala ta, která znala její bolest: "Není život, ani smrt, ani odloučení. Ten, koho milujeme, zůstává s námi. Napořád. Všude. Nejsme sami. Máme sami sebe..."

Byl začátek zimy roku 456 Prvního věku.

Arafinwë Ingalaurë - Finarfin

Poznámka: Anairë je Fingolfinova žena zmiňovaná v Historii Středozemě (česky bohužel nevydané), ačkoliv v samotném Silmarillionu se o ní nedočtete, stejně jako o jejím třetím synovi, Argonovi, který zemřel zanedlouho po návratu do Středozemě v bitvě se skřety. Datum 456 Prvního věku je rok Dagor Bragolachu a Fingolfinovy smrti.