8. března: Chladné vody (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

 Ano, vím, že je dnes 10. března, ale povídka skutečně vznikla už osmého. Možnost zveřejňovat je často omezená...

Je březen a všichni, kdo se tady na blogu nějakou dobu pohybují, dobře vědí, co to znamená: pokud chcete, abych vám napsala nějakou středozemskou povídku nebo básničku, tohle je ideální čas roku, kdy zkusit štěstí.

První letošní povídka je pro Tani, která si přála něco o Rohanu, možná o Eorlovi. O Rohanu to není (spíš naopak), o Eorlovi ano. Opět se držíme ve vodách melancholie - to mi jde koneckonců nejlíp.

Chladné vody

Jak studené vody má Sivá, jak mrazivě svírá dlaně; ani letní slunce ji nezahřeje, jen hebké paprsky prvních podzimních dnů zanechají na hladině zlaté odlesky, mámivé přísliby tepla. Ale když do ní ponoříš ruce, když si její vodou omyješ oči, slzící od větru, ach! Zaštípe tě až v srdci a oči už neslzí, ale pláčou, a slzy na tvých tvářích se mísí s kapkami vody.

Je studenější než Táhlička – snad že pramení severněji; až tam, kde na severu vstávají hory v mase šedi a nízkých mračen. A za horami… za horami jen led. Horskými průsmyky klouzá na pláně vítr a nese s sebou vzpomínku toho ledu. Oči slzí, zuby trnou a prsty jsou zkřehlé, jak jsi je smočil v té studené, studené řece. Jen stěží jimi svírat otěže.

Léto je pryč – zmeškal jsi léto ve své zemi! Zmeškal jsi léto a další již nespatříš. (Zmeškal jsi i většinu jara…)

Ale podzim je stejně krásný. Krásnější! Podzim tě mámí přísliby tepla, zatímco nosí zimu. Podzim se za dne blyští slunečním zlatem a za noci třpytí stříbrem jinovatky. Cuchá ti vlasy poryvy větru, a pak ti je smáčí šedými dešti. Sléhá ti trávu pod nohama, aby se ti lépe šlo. Tvůj poslední podzim, Eorle, dítě severu. Tvůj poslední podzim v tvé zemi.

Snad dřív žil tvůj lid více na jihu! Snad bylo v údolí Anduiny tepleji! Ale ty jsi dítě tohoto studeného kraje, dítě počaté na soutoku, ty jsi se narodil zde, i tvůj otec, i jeho otec…

Bude to zvláštní život, ve kterém tě nebude budit po ránu chlad. Zvláštní zem, kde sněhy roztají dříve než v dubnu. Jsou snad řeky tvého nového domova dost teplé, aby ses v nich mohl koupat bez drkotajících zubů a blednoucích rtů? Jaký to zvláštní život!

Tam, pod kopcem, je usedlost, a kolem ní mumraj. Nakládají věci na vozy. Dívenka, snad desetiletá, ukazuje mladšímu bratru, jak sedlat koně. Pohyb a změna, a on je součástí– ne! příčinnou – té změny!

Nikdo už nepojede zasněženou severní plání, vítr v zádech a hory před sebou, nikdo nebude s jarem chodit kolem řek a rozbíjet ledy.

Čekají na ně jiné pláně, jiné řeky.

Rozlehlejší, krásnější, teplejší.

Příslib jara, které nikdy neskončí.

A ty, Eorle, dítě zimy, povedeš svůj lid vstříc tomu jaru.

Ty, dítě chladných vod a studeného větru, dítě ledové tříště a klamavého slunce, dítě jinovatky a babího léta. Dítě soutoku Sivé a Táhličky, synu opuštěných ohnišť.

Pobídni Felarófa a jeď tryskem k severu. Jeď s chladným dechem v plicích a teplým sluncem v zádech, až na kraj světa, až k úpatí hor…

Jeď k severu – vždyť už zítra ty a tvůj lid zamíříte k jihu!

Jeď až v to místo, kde ve sněžných polích, studených jako naše dlaně, začíná Sivá svou třpytivou pouť.

Najdi mě, zašeptej. Najdi mě, až oba poznáme jiné země a jiné vody a budeme změněni. A já, ať poneseš jakékoliv jméno, ať tvůj proud jakkoliv zmohutní, tě budu znát. Ponořím do tebe své ruce a ony zazebou.

Ponořím do tebe své ruce a vzpomenu si, odkud jsem přišel.

Poznámka: Podle Nedokončených příběhů Eorl po bitvě na polích Celebrantu (polovina dubna) čekal tři měsíce, než mu byl Cirionem darován Rohan, a teprve pak se vrátil zpátky na sever pro svůj lid. Migrace tedy pravděpodobně proběhla toho roku na podzim.