25. března: Dialog č. 8 – Znovushledání

Po dlouhých letech se dnes zcela nečekaně vracíme zpět k Dialogům, polozapomenuté to záležitosti. Pokud se někdo z vás diví, proč má Dialog číslo 8, když na blogu nejsou zveřejněny víc než tři... tak teď víte přesně, kolik dialogů sedí kdesi v šuplících jen s minimální nadějí, že spatří světlo světa...

Dnešní Dialog je pro Aničku, která si přála něco o Celebrían.

Koho to baví, může hádat s kým mluví...

(Pro ty, kteří náhodou nechtějí číst ošklivější věci, rychlé varování: ač pouze mluví, není to úplně... miloušké.)

Dialog č. 8

Znovushledání

1. hlas (ona):

Kdo je tu? Promluv! Ve stínech

skrýváš se, cítím tvoje oči

jako dvě šelmy hladové,

co po mém hrdle lačně skočí.

Jak z temných útrob vrčení,

jak ostré drápy ve svém břiše,

tuším tě, strašný je tvůj chlad –

těžce se v blízkosti tvé dýše!

2. hlas (on)

Tak tě zas vítám, maličká,

jak dlouho jsme se neviděli!

Je to snad tisíc let, či víc,

dva či tři, nebo již věk celý?

Nemáš snad radost z shledání?

Proč slzy smáčí tvoje vlasy?

Jiná jsi, než když jsem tě znal...

moci a krásy dorostla jsi.

Byla jsi téměř dítětem,

neznala jsi strach ani stíny,

jen hvězdné nebe a zář lamp,

smích zamotaný do cesmíny.

Jak žárlivě tě střežily

oči tvé matky, otce lesy!

A teď jsme spolu, jen my dva,

jsou to už věky – promluvme si.

1. hlas (ona):

Slyším tě, poznávám tvůj hlas,

stejný, jako jsem kdysi znala...

a po skráních mi stéká strach,

hrůza mi duši rozdrásala.

Prosím tě snažně, nech mne jít!

A nechej spát, co dávno není!

Vždyť smích jsi změnil v krev a dým

a křik mě stále budí z snění.

Prosím tě snažně, nech mne jít!

A co je mrtvé tvojí vinou

mrtvé nech! Vždyť tu, cos ji znal,

sám proměnil jsi v ženu jinou.

Prosím tě snažně, nech mne jít,

navrať mě svobodě či smrti!

Snad dávno měla zemřít jsem,

v domově prvním, v dětství suti.

2. hlas (on):

Těžká je smrti temná klec,

těžší je krutá kletba žití

a mezi nimi prostor zlý,

jímž duše klesá do nebytí.

Jak rád tě vidím, maličká!

Napij se krve z dlaně mojí,

chci ti dát novou vzpomínku,

znamení, jež se nezahojí.

1. hlas (ona):

Prosím tě snažně, smrt mi dej,

z očí tvých strašný plamen sálá,

já zapomenout toužím jen,

že jsem tě malou chvíli znala...

2. hlas (on):

V duší ti vtisknu pečeť svou,

již nikdy nelze odstranit,

smrt bývá snadná, nauč se,

z bolestí radši navždy žít...

1. hlas (ona):

Prosím tě snažně, propusť mne...

… propusť mne...

...mne...

2. hlas (on):

NE.