5. března: Srdce (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Opět nastal ten čas roku, kdy Aredhel píše - březen. A i letos vybírám témata a podněty březnových výtvorů z přání svých čtenářů. Takže pokud mám nějaké čtenáře a některý z nich si přeje zkusit štěstí, je ideální čas si něco přát.

První letošní téma jsem dostala od Pomněnky, povídka je tedy pro ni a moc jí tímto děkuji! 

A ano, nadpis hlásá "5. března" a dnes je 6. března - povídka byla skutečně napsaná už včera, ale nepřítomnost internetu mi zabránila publikovat.

Téma byl úryvek básně Sloky od Jiřího Wolkera (přiznávám, svévolně jsem si ze zadaného tématu vybrala, co se mi líbilo...):

Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,

tím, čím chceš vítězit, - sám nebuď poražen

 

a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,

bys stále v boji byl a nikdy po boji.

 

Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,

jen bílým obkladem ti bude na čele

 

a z věží hodiny se s ptáky rozletí.

Neb bolest přemoci je víc než trpěti.

Děj veškerý žádný, psychologie 100 %.

Srdce

Tak takhle to končí, pomyslel si. Dnes konečně nastal ten den, kdy už nemůžu jít dál. Žádné překvapení, snad jen, že jsem vydržel tak dlouho.

Svět se mu před unavenýma očima měnil v bílé a černé šmouhy. Nic než bílá a černá. Bílá všude kolem, černá nad jejich hlavami. Bílá dole, černá nahoře. Chtěl klesnout na kolena, ale byl příliš unavený. Unavený na jakýkoliv pohyb. Nebo se snad stále hýbal? Stále se posouval tím hlemýždím, marným krokem kupředu, do bílé temnoty?

Bílá byla nahoře a černá dole.

Tak takhle to končí, pomyslel si. Existovaly jen dvě barvy, a když si prohodily svá určená místa, znamenalo to jediné – propast se otevírala před duší a té stačilo jen do ní spadnout.

Ne! promluvila jeho mysl jiným hlasem, hlasem den ze dne zuřivějším. Naučil se o něm uvažovat jako o svém hlasu Života, ale nejspíš to nebylo úplně přesné. Život tuto stále sílící část jeho mysli příliš nezajímal.

Ne! pomyslel si plný hněvu. Ještě není čas na konec. Copak už ses pomstil? Copak už se ti dostalo zadostiučinění? Copak už ses mu podíval do očí a dostal odpověď? Chytil jsi ho pod krkem a třásl jsi s ním, dokud nebyl na kolenou? Co všechna ta jména, která už žijí jen v tobě, která by bez tebe byla ztracená v černé a bílé za tvými zády? Už jsi je vyslovil nahlas a mohl jsi sledovat, jak mu na tváři vykvétá zděšení? Už jsi mu je vyryl pod kůži? Copak má všechno to utrpení, tvoje i jejich, být jen tak zamlčeno? Černé tečky na bílé – nehybné a bezvýznamné. Tak brzy ztracené, tak brzy zapomenuté… Ne, na konec bude ještě dost času! Potom, ale ne teď! Potom…

Otřásl se.

Stále se pohyboval kupředu, odhodlaně, ale pomalu a shrbeně. To ta bolest! Ta zatracená bolest, která mu hryzala v břiše i v hrudi a nejsilněji v srdci, posledním semínku žáru v jeho studeném těle. Cítil, jak trhaně a nepravidelně bije, stižené horečkou, ohněm, který byl bolest. Jistě jeho ubohému srdci už mnoho času nezbývalo, ale v tom málu to bylo právě ono, které ho nutilo zvedat nohy a šinout se kupředu.

Jako strojek na pružinku, takový, jaký On mu kdysi vyrobil. Ale místo důmyslného mechanismu jeho tělo pohánělo srdce, stažené v křeči, křičící o zradě, plačky se ptající proč. Čirá bolest přetavená v energii.

Možná, že to bude stačit. (Musí to stačit.)

Možná jednoho dne tahle cesta skončí a bílá a černá se opět promění v jiné barvy. Co pak? Co bude jeho srdce dělat v takovém světě? Srostlo s tou bolestí, ztavily se v jedno. Nebylo to jen ono, co bolelo – celý ten nepřítomný, čekající svět bolel.

Ale… ozvala se vcelku nepatrná část jeho mysli, nejistě a nesměle. Srdce nebylo vždycky takové a, dá-li Jediný, jednou zase nebude.

Na okamžik bylo mezi černou a bílou ticho. Byla to téměř rouhavá myšlenka – nechat bolest za sebou? zbavit se bolesti? zapomenout na ni? Jak by to vůbec fungovalo? Znělo to… nevděčně.

Ten, kým se stal, nemohl žít ve světě bez bolesti.

Svět nezná tvoji bolest, namítl si nejistě.

Svět pozná moji bolest. Naši bolest! pomyslel si a jemu samému to znělo zle a pomstychtivě. Zarazil se a srdce zraněně klopýtlo. Nesmělo se zastavit!

…nejdřív On a potom…

Potom všichni ostatní?

Zastavil se. Poprvé po dnech a týdnech (nebo snad rocích?) skutečně, fyzicky stál. Zdálo se to neskutečné.

Tak tohle se ze mě stalo? Tohle jsi ze mě udělal, bratře?

Slyšel za sebou poplašené výkřiky. Nesměl stát, musel se pohnout. Udělal krok a poprvé po dlouhé době to nebyla bolest, co popohnala jeho srdce kupředu. Byly to obavy. Bál se, že by další následovali jeho příkladu, zastavili se a nikdo z nich se víc nepohnul.

Ta nová, dlouho zapomenutí emoce ho překvapila natolik, že udělal další krok. Obelhala ho snad bolest? Uvěřil, že ji potřebuje, aby mohl jít kupředu?

Cítil se snad takhle i On v těch okamžicích svého života, kdy činil svá nejhorší rozhodnutí? Bylo to srdce plné bolesti, kdo vedl jeho ruce, nohy a ústa? Chvíle strašlivého pochopení. Nechtěl rozumět, ale rozuměl.

Já nechci být jako On! pomyslel si divoce. Já nechci svět uvrhnout do chaosu pro svoji bolest. Nechci se rozhodovat a přitom vědět, že se rozhoduju špatně… Bolest je hořká, sladká a mocná. Pronesla by ho mezi bílou a černou. A pak, ve světě barev, by trpěl on i ti, kterých se dotkne. Bylo to vlastně velmi jednoduché. Už nechtěl trpět…

Kroky teď byly jaksi těžší, namáhavější, snad si musel zvykat.

Obavy – to byla dobrá emoce. Obavy o ty, kteří ho následovali, ne bolest nad sebou samým. Ne zášť, která ji krmila pomstychtivými představami.

Možná že časem přijdou další emoce a až Nolofinwë Aracáno opět vstoupí do světa, bude se snad moci i usmát.

 

Vítr svištěl a sněžení nikdy neustávalo. Helcaraxë, táhnoucí se od nedohledna k nedohlednu, byla bílá a nebe se nad ní klenulo černě. Ale nepatrné temné tečky na bílé se stále sunuly kupředu a v černi nebe stříbrně zářily hvězdy.