5. března: Srdce (povídka inspirovaná Silmarillionem)
Opět nastal ten čas roku, kdy Aredhel píše - březen. A i letos vybírám témata a podněty březnových výtvorů z přání svých čtenářů. Takže pokud mám nějaké čtenáře a některý z nich si přeje zkusit štěstí, je ideální čas si něco přát.
První letošní téma jsem dostala od Pomněnky, povídka je tedy pro ni a moc jí tímto děkuji!
A ano, nadpis hlásá "5. března" a dnes je 6. března - povídka byla skutečně napsaná už včera, ale nepřítomnost internetu mi zabránila publikovat.
Téma byl úryvek básně Sloky od Jiřího Wolkera (přiznávám, svévolně jsem si ze zadaného tématu vybrala, co se mi líbilo...):
Své
srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím,
čím chceš vítězit, - sám nebuď poražen
a
přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys
stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak
sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen
bílým obkladem ti bude na čele
a
z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb
bolest přemoci je víc než trpěti.
Děj veškerý žádný, psychologie 100 %.
Srdce
Tak
takhle to končí, pomyslel si. Dnes konečně nastal ten den, kdy už nemůžu jít dál. Žádné překvapení,
snad jen, že jsem vydržel tak dlouho.
Svět se mu před unavenýma očima měnil v bílé a
černé šmouhy. Nic než bílá a černá. Bílá všude kolem, černá nad jejich hlavami.
Bílá dole, černá nahoře. Chtěl klesnout na kolena, ale byl příliš unavený.
Unavený na jakýkoliv pohyb. Nebo se snad stále hýbal? Stále se posouval tím
hlemýždím, marným krokem kupředu, do bílé temnoty?
Bílá byla nahoře a černá dole.
Tak
takhle to končí, pomyslel si. Existovaly jen dvě barvy, a
když si prohodily svá určená místa, znamenalo to jediné – propast se otevírala
před duší a té stačilo jen do ní spadnout.
Ne!
promluvila
jeho mysl jiným hlasem, hlasem den ze dne zuřivějším. Naučil se o něm uvažovat
jako o svém hlasu Života, ale nejspíš to nebylo úplně přesné. Život tuto stále
sílící část jeho mysli příliš nezajímal.
Ne!
pomyslel si plný hněvu. Ještě není čas na
konec. Copak už ses pomstil? Copak už se ti dostalo zadostiučinění? Copak už
ses mu podíval do očí a dostal odpověď? Chytil jsi ho pod krkem a třásl jsi
s ním, dokud nebyl na kolenou? Co všechna ta jména, která už žijí jen
v tobě, která by bez tebe byla ztracená v černé a bílé za tvými zády?
Už jsi je vyslovil nahlas a mohl jsi sledovat, jak mu na tváři vykvétá zděšení?
Už jsi mu je vyryl pod kůži? Copak má všechno to utrpení, tvoje i jejich, být
jen tak zamlčeno? Černé tečky na bílé – nehybné a bezvýznamné. Tak brzy
ztracené, tak brzy zapomenuté… Ne, na konec bude ještě dost času! Potom, ale ne
teď! Potom…
Otřásl se.
Stále se pohyboval kupředu, odhodlaně, ale pomalu a
shrbeně. To ta bolest! Ta zatracená bolest, která mu hryzala v břiše i
v hrudi a nejsilněji v srdci, posledním semínku žáru v jeho
studeném těle. Cítil, jak trhaně a nepravidelně bije, stižené horečkou, ohněm,
který byl bolest. Jistě jeho ubohému srdci už mnoho času nezbývalo, ale
v tom málu to bylo právě ono, které ho nutilo zvedat nohy a šinout se
kupředu.
Jako strojek na pružinku, takový, jaký On mu kdysi vyrobil. Ale místo důmyslného
mechanismu jeho tělo pohánělo srdce, stažené v křeči, křičící o zradě,
plačky se ptající proč. Čirá bolest přetavená v energii.
Možná, že to bude stačit. (Musí to stačit.)
Možná jednoho dne tahle cesta skončí a bílá a černá se
opět promění v jiné barvy. Co pak? Co bude jeho srdce dělat v takovém
světě? Srostlo s tou bolestí, ztavily se v jedno. Nebylo to jen ono,
co bolelo – celý ten nepřítomný, čekající svět bolel.
Ale…
ozvala se vcelku nepatrná část jeho mysli, nejistě a nesměle. Srdce nebylo vždycky takové a, dá-li Jediný,
jednou zase nebude.
Na okamžik bylo mezi černou a bílou ticho. Byla to
téměř rouhavá myšlenka – nechat bolest za sebou? zbavit se bolesti? zapomenout
na ni? Jak by to vůbec fungovalo? Znělo to… nevděčně.
Ten, kým se stal, nemohl žít ve světě bez bolesti.
Svět
nezná tvoji bolest, namítl si nejistě.
Svět
pozná moji bolest. Naši bolest! pomyslel si a jemu samému
to znělo zle a pomstychtivě. Zarazil se a srdce zraněně klopýtlo. Nesmělo se
zastavit!
…nejdřív
On a potom…
Potom
všichni ostatní?
Zastavil se. Poprvé po dnech a týdnech (nebo snad
rocích?) skutečně, fyzicky stál. Zdálo se to neskutečné.
Tak
tohle se ze mě stalo? Tohle jsi ze mě udělal, bratře?
Slyšel za sebou poplašené výkřiky. Nesměl stát, musel
se pohnout. Udělal krok a poprvé po dlouhé době to nebyla bolest, co popohnala
jeho srdce kupředu. Byly to obavy. Bál se, že by další následovali jeho
příkladu, zastavili se a nikdo z nich se víc nepohnul.
Ta nová, dlouho zapomenutí emoce ho překvapila
natolik, že udělal další krok. Obelhala ho snad bolest? Uvěřil, že ji
potřebuje, aby mohl jít kupředu?
Cítil
se snad takhle i On v těch okamžicích svého života, kdy činil svá nejhorší
rozhodnutí? Bylo to srdce plné bolesti, kdo vedl jeho ruce, nohy a ústa? Chvíle
strašlivého pochopení. Nechtěl rozumět, ale rozuměl.
Já
nechci být jako On! pomyslel si divoce. Já nechci svět uvrhnout do chaosu pro svoji bolest. Nechci se
rozhodovat a přitom vědět, že se rozhoduju špatně… Bolest je hořká, sladká
a mocná. Pronesla by ho mezi bílou a černou. A pak, ve světě barev, by trpěl on
i ti, kterých se dotkne. Bylo to vlastně velmi jednoduché. Už nechtěl trpět…
Kroky teď byly jaksi těžší, namáhavější, snad si musel
zvykat.
Obavy – to byla dobrá emoce. Obavy o ty, kteří ho
následovali, ne bolest nad sebou samým. Ne zášť, která ji krmila pomstychtivými
představami.
Možná že časem přijdou další emoce a až Nolofinwë
Aracáno opět vstoupí do světa, bude se snad moci i usmát.
Vítr svištěl a sněžení nikdy neustávalo. Helcaraxë,
táhnoucí se od nedohledna k nedohlednu, byla bílá a nebe se nad ní klenulo
černě. Ale nepatrné temné tečky na bílé se stále sunuly kupředu a v černi
nebe stříbrně zářily hvězdy.
Zdravím, Aredhel, a jsem ráda, že si i letos v březnu od Tebe mohu něco přečíst.
OdpovědětVymazatTvá povídka Srdce je zajímavá, když jsem ji četla, tak jsem se snažila od začátku hádat, o kom asi je (a z jakého období), zkoumala jsem nápovědy, a když jsem došla na konec a můj odhad se mi potvrdil, tak mi to udělalo radost. Povídka je citlivá a vůbec nevadí, že je čistě psychologická a nemá klasický děj - to, jak obohacuje postavu Fingolfina, tím je krásná. Nejvíce se mi líbí tato část: „Srdce nebylo vždycky takové a, dá-li Jediný, jednou zase nebude.“ - ta jiskra naděje za tím vším zoufalstvím, je utěšující.
V úvodu tohoto příspěvku jsi psala, že Ti čtenáři mohou zkusit nadhodit nějaké téma na psaní – tak jsem si řekla, že to zkusím. Nevím vlastně, kolik nápadů k tématu podat – tak to zkusím jen s jedním. Nevím, zda Tě to zaujme, ale třeba ano. Není to tedy přímo téma – jen citát z jedné knihy, tak uvidíš.
„Nechť srdce naše v bratrství se spojí a cesty nic zlého nezkříží a nerozdvojí. To si slibujeme, to si slibujeme!“
(Je to citát z knihy Chata v Jezerní kotlině od Jaroslava Foglara, v dětství jsem tu knihu měla velmi ráda:-)
Měj se krásně.