24. března: Nurn
Konečně báseň!
Dneska na přání Tani, která si řekla o "tajemnou, smutnou podzimní báseň, plnou mlh nad vodou a chladu" a prý, že si s tím mám dělat, co chci.
Dovolila jsem si tedy vzpomenout na jeden zapomenutý kout Středozemě a jeho zapomenuté obyvatelstvo.
když rok se připozdívá
a z nekonečných lánů jen
prázdnota šedá zbývá,
když na mělčinách rákosí
uhnije, stvoly složí
do vod hořkého jezera,
co nedotečou k moři,
když vítr ze Stínových hor
mlhu tak hustou shání,
že co je lože, co hrob náš
je těžko k rozpoznání.
Ten vítr teplo poslední
ze strnišť prázdných svane,
pak hořce voní naše zem –
jak slzy spolykané…
Chladem se podzim odívá
a chutná po svobodě,
krvavé šrámy letních dní
omývá v černé vodě
jezera hořce smutného,
než pokryjí ho ledy,
než zima svolí mnohým z nás
vydechnout naposledy.
Je zvláštně tichá naše zem,
když bubnování deště
nám dovolí si vzpomenout,
že snad jsme lidmi ještě.
Je smutné naše jezero,
hořce z něj chutná píti
a v jeho mrtvé rákosí
mlha i čas se chytí.
Něžně se snáší z oblohy
(vlasy ti šedí mění)
popel - je krásná naše zem,
když čas je odcházení.
Komentáře
Okomentovat