10. března: Stín Domu (povídka inspirovaná Athrabeth Finrod ah Andreth)

 Za dnešní téma vděčím Šárce, která si přála "jakékoliv zpracování Příběhu Adanel".

Musím přiznat, že tohle téma pro mě bylo opravdu obtížné, protože Příběh Adanel chce prostě člověk zpracovat dobře - takový text si nezaslouží nic polovičatého. Takže netřeba říkat, že se mi to nepovedlo. :D Ale snad se povídce podařilo vystihnout aspoň zlomek těch pocitů, které ve čtenáři Příběh Adanel zanechá.

Stín Domu

Byla jsem dítětem strachu.

Narozená příliš pozdě, nezažila jsem dny Počátku. Neviděla jsem našeho Pána, takového, jaký k nám přišel poprvé – krásného a plného světla. Laskavého. (Jaké cizí, zvláštní slovo…) Nezažila jsem ty první dny plné úžasu a nevědomosti. Narozená, neprobuzená. Přišlá na svět příliš pozdě.

Zkazky vyprávějí, že to bylo Slunce, kdo nás probudil k životu. Slunce, které jsem nikdy nespatřila.

Ano, uvědomovala jsem si, že kdesi nade mnou svítí, ale spatřit ho? Nikdo narozený ve stínu Domu nikdy nemohl uzřít Slunce, i kdyby se díval přímo do jeho oslepujícího kotouče.

Dům a stín Domu byly všude a byly vším.

Byla jsem dítětem strachu a strach mi vládl. Strachu jsem rozuměla ze všech věcí nejlépe.

 

Byl téměř čas.

„Sán,“ promluvila moje společnice. Její hlas byl rozechvělý, jako by byl i můj, kdybych mu dovolila vyjít z hrdla. Byl téměř čas.

Byly jsme jen dětmi, já a ona. Nezažily jsme dny před Pánovým příchodem, nikdy jsme neviděly Slunce.

Nikdy jsme neslyšely Hlas.

(Mnoho se šeptalo o hlasu Temnoty, která čeká za hvězdami. O Hlasu, který se nás pokusil obelstít, dávno, než nás Pán zachránil. Ničeho jsem se nebála víc než toho Hlasu. Snad jen Pána…)

Byl čas.

Vstoupily jsme do Domu a poklekly.

Jak snadno se to řekne! Dům byl naše útočiště, to poslední, co nám zbývalo. Místo proseb a zoufalého doufání. Místo děsivých odpovědí. Od vchodových dveří k trůnu Pána to bylo sto kroků, sto děsivých kroků, než nám bylo dovoleno padnout na kolena a přitisknout čelo k zemi v úpěnlivé prosbě o milost. (Nikdo nikdy milost nedostal – oči těch, co vyšli z Domu, bývaly strašlivé.) Každý z těch kroků byl tíživější než předchozí. Snad si část mě stále matně uvědomovala, že jsem pouze dítě, ale uvnitř Domu jsme všichni stáli tváří v tvář čekající nenasytné Temnotě, svému vlastnímu konci.

Kámen Domu byl chladný pod mým čelem.

Pane, prosila jsem, Pane, vrať se k nám, takový, jaký jsi býval. Neodpírej nám své dary! Jak bychom bez nich mohli odolat Temnotě?

Domem se prohnalo studené ticho. Věčný oheň, hořící před Pánovým trůnem, neposkytoval ani světlo, ani teplo.

Pane, škemrala jsem ve smrtelné, stále se stupňující hrůze. Neopouštěj nás! Nenech mě Temnotě napospas! Udělám cokoliv, budu ti jakkoliv sloužit… Nikdy nezakolísám!

Klečely jsme před trůnem Pána, dvě dívky, téměř děti, a kolem nás byla jen Temnota.

Ticho se na okamžik zavlnilo studeným smíchem, který jsem slyšela pouze já. Šeptal o službě a krvi.

 

Náš spánek býval neklidný, naplněný děsy a zoufalstvím, ale té noci spali všichni hluboce. Zem přikrylo ticho; i dech všeho živého, co se stále rvalo o šanci přežít, se jaksi ztišil. Bylo to zvláštní, všepohlcující mlčení.

A do toho ticha náhle promluvil Hlas.

Probudila jsem se s hrůzou a pokrytá ledovým potem, s pocitem tak nezměrně příšerným, že i temnota Domu by byla vítanou úlevou. Byla to hrůza vytažená z hlubin duše, které měly být dávno zapečetěné, neexistující. Nebyl to pouze strach, nebyla to ani jen netrpělivě čekající Temnota. Bylo to selhání.

Hlas promluvil a všichni ho slyšeli:

„Zřekli jste se mě, ale zůstali jste moji. Já jsem vám dal život. Nyní vám tento bude zkrácen a každý z vás ke mně v krátkém čase přijde, abyste se přesvědčili, kdo je váš Pán: ten, kterého vyznáváte, nebo Já, který jsem vás stvořil.“

Ležela jsem bez hnutí, ochromená hrůzou, a doufala v úsvit, který jsem nikdy nemohla spatřit.

Brzy jsme měli poznat, co je krátký život a brzká smrt.

 

„Sán…“

Hlavu jsem měla skloněnou, pokorně, k službě, a ruce mi voněly krví a pryskyřicí.

„Sán…“

Byla to ona, věděla jsem. Moje dávná společnice. Ta, se kterou jsem poprvé klečela v Pánově Domě. Možná dokonce přítelkyně, kdysi…

Pod klenbou Domu se nesla slova, zřetelně, kontrast k tomu tichoučkému, vyděšenému mumlání. „Ty, který dáváš dary, Ty, jenž jsi stvořil Světlo! Přijmi tuto oběť a uchraň nás před Temnotou. Pohlédni na nás milosrdně a ušetři nás, dnes, když do tvých rukou vkládáme ty, co stále zpupně naslouchají hlasu Temnoty…“

„Sán…“

Znala jsem ten hlas. Kdysi jsem ho snad měla ráda.

Ruce, vonící krví a pryskyřicí. Vůně chránící před smrtí. Plamen chránící před Temnotou.

„Sán, prosím…“

Nemohla, nemohla jsem být pohlcena Temnotou… prosím, Pane, všechno, jen Temnotu ne…

Otočila jsem se a nechala hranici hořet.

 

Smrt přišla brzy. Smrt nyní vždy přicházela brzy.

Tělo umíralo v křečích a duše se marně svíjela, stále rychleji požíraná Temnotou.

„Pane…“ zašeptala jsem. „Pane, prosím…“

Chápala jsem až příliš pozdě – to poslední, co spatřím, bude stín Domu. Proč mě až teď napadalo, jak moc se podobá Temnotě?

„Prosím… smilování… Pane…“

Ale nebyl to Pán, kdo odpověděl.

„Pojď, dítě,“ řekl Hlas. „Je čas jít.“

A já šla.