8. března: Vše, co ti nepatří (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Za dnešní téma "Everything that is not us" opět děkuju Tani.

Dneska krátká povídka.... 

Vše, co ti nepatří

Té noci se mu zdál zlý sen.

Ne noční můra – byl to jiný druh snění. Vidina, které kdysi dávno přivykl, avšak v průběhu staletí na ni zapomněl. Šedá mlha a studené kapky deště. Příboj tříštící se o kotníky a hlas rozléhající se vlhkým nebytím. Rada, předzvěst, tušení…  Buď vlídný, králi. Buď vlídný, k těm, kteří k tobě přijdou skrze mlhu a vzduch. Protože skrze ně se dočkáš v hodině nouze pomoci…

Probudil se zmáčený potem. Jak je to dlouho, co k němu Pán vod naposledy promluvil?

Vyšel ven do šedého rozbřesku, hnaný neklidem. Stíny stále halily bělobu města. Zachvěl se chladem a předtuchou. První sluneční paprsky ještě nepřekonaly hory ani ranní mlhu.

Tam, na velkém náměstí, spali, stíněni mocnými křídly, dva mladí chlapci.

 

Nebezpečí. Riziko, znělo mu v hlavě. Neustávající hlasy, hlodající, znepokojivé. Vetřelci z vnějšího světa, poslové zániku a smrti. Ignoroval své obavy – ignoroval je, když služebníci z jeho domu odnášeli chlapce dovnitř. Ignoroval je, když chlapci jedli, koupali se, a když jim léčitel obvazoval rány. Nedopřál jim sluchu, když obě děti obdivovaly nádheru všude kolem. Pán vod mluvil jasně.

Ale umlčet je nedokázal.

Nepatří sem. Nejsou města, jsou světa… a svět zde nemá místo. Nejsou jedni z nás. Nestavěli bílé domy Gondolinu, ani se tu nenarodili. Nejsou městem. Nejsou moji…

Naposledy když otevřel (byť jen na kratičko) brány, vpustil dovnitř zradu a vraždu. Získal synovce a ztratil sestru. Stačilo těch několik desetiletí? Patří Maeglin Gondolinu, nebo je stále dítětem hvozdu, tmícího se v dálce?

Stál na hradbách a hleděl do nebe. Chlapci usnuli v čistých postelích, vyčerpaní a trochu zmatení. Nad bílými věžemi vstávalo ráno.

Tam, za horami, byl svět. Svět, který nebyl Gondolin. Svět, který nepatřil Gondolinu. Svět, který nebyl Turgonův.

A přece náhle v Turgonově dlani spočinuly dvě děti toho světa.

 

„Ne,“ bylo to první, co řekl. A odešel z místnosti.

Ale nyní, o dva dny později, už věděl, že promluvil příliš brzy.

Smrtelné děti, připomněl mu rozum, žijí krátce. Je to vůle Mocných, že mají odejít. Má to tak být.

Ne, řeklo jeho srdce, ale tišeji než před dvěma dny.

Jak by mohl připravit Gondolin o jediný jeho stavební kámen, zvlášť pak o dva tak milované?

Nepatří Gondolinu, namítl rozum. Nepatří ani tobě, králi.

Patří mi! řeklo srdce. Jsou moji. Jsou naši.

Rozum se na okamžik odmlčel, snad v údivu, a Turgon slyšel skrz to ticho kdesi nad hlavou křičet orly. Ty je miluješ.

Miluju je? podivilo se srdce. Musí to tak být… Jak bych mohl nemilovat, co je mé?

Ale oni nejsou tví, řekl rozum krutě. Jsou světa, copak jsi zapomněl? A svět je žádá zpět. Nemůžeš si nechat nic než to, co ti svět snad jednou vrátí.

Srdce krvácelo. Proč mi svět vždy dá, jen aby vzal? zašeptalo. Nejsou mí, nejsou města… odejdou. Musí to tak být.

A Turgon plakal. Bylo ráno, téměř stejné jako před rokem.