17. března: Svět už nám nepatří (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Po letech se opět vracíme k podivným, podivným perspektivám...

Krátká povídka na téma od Šárky (děkuju!) - cokoliv ohledně Jara Ardy.

(Všem biologům se omlouvám za případné nesmysly.)

Svět už nám nepatří

Svět už nám nepatří… ale kdysi dávno, na počátku dní, byl náš.

Byl tehdy svět jako zlatá pec, prohřátý až do kostí země, plný nikdy neuhasínajícího světla. Jak hřejivá dlaň Kementári, ve které je možné se stočit a nikdy ji neopustit. Svět voněl teplem a chutnal… chutnal jako vlhké kapradí, jako rosa na plavuních, jako mraky, těžké vodou, převalující se mezi korunami stromů.

A stromy… stromy rostly až do nebes!

Celý život jsme se mohli plazit vzhůru a poté zpět dolů, a nikdy znovu nespatřit zemi… Však jaká to byla země! Oděná v zelené (jako Kementári bývala v těch dnech), sálající teplo pro naše věčně studená těla, dunící údery Nessiných nohou…

Tančila tenkrát od jednoho konce světa k druhému a nedala se zastavit, nenechala se uvěznit na malém kousku schované země. Tančila lesy a pláněmi a přesličky se jí klaněly. Její chodidla rozechvívala zem a naše těla, přitisknutá v trávě, duněla spolu s nimi.

Byl věčný den a nikdy noc.

Bylo věčné teplo, sladké jako plástev medu, a nikdy chlad.

Věčný život a nikdy smrt. Bylo nás mnoho – silných i drobných, zelených a hnědých jako lesní zem i hrajících všemi barvami. Byli jsme mocní, nebezpeční i krásní. Ovíjeli jsme se kolem kmenů a kolem Irmových nohou. Celé dny jsme spali ve světle, trávíce svoji kořist.

Patřil nám svět.

A pak, v jediném okamžiku – dunění, otřesy (země se chvěla v základech), tma. Chlad – strašlivý, zlý chlad přesahující naši představivost. Pryč byl náš zlatý svět, chutnající po vlhkém kapradí. Pryč byla naše sladká zem, hřející jako srdce Yavannino.

Těla nám ztuhla a my spali.

Spali jsme celé věky, a když jsme konečně procitli do tepla, nebylo to naše teplo, bylo jiné – slabé a dál.  Ubohé. Střídané temnotou a zimou a nehřející stříbrnou září. Byli jsme prokletí… prokletí k životu v mdlém, studeném světě, který nezněl údery Nessiných chodidel, který neznal Yavanninu dlaň. Světě bez stromů sahajícím k nebesům, světě, který nechutnal po kapradí.

A přece někdy, když slunce jasně svítí a hřeje, stočíme se na kameni a vzpomínáme na domov. Na zemi, ve které nám nikdy nebyla zima.