Nimloth

Tak přeci jenom do konce dubna zvládnu ještě jeden článek...

Tentokrát je to báseň o jedné méně známé Tolkienově postavě a o velké tragédii. Báseň je poměrně stará (2013), ale svého času byla jednou z mých nejoblíbenějších. To byly doby.

(Taky to byla jedna z mála básní, která měla jako předobraz skutečného člověka, stejnou měrou jako fiktivní osobu.)

---

Nimloth

Ráno se zdobilo stříbrnou rosou,

než jsi ji setřela chladnou nohou bosou,

mlha ti svazuje kotníky bílé,

v ztraceno utekla mrazivá chvíle.

Někdo ti ustřihl pramínek vlasů,

temný les pohltil pláč dětských hlasů,

sníh čistě bílý již barví tvá krev,

v vlasy ti zamotal les hrst svých plev.

Krutý mráz ranní teď vytrh tě z snění,

kde spadly tvé slzy, sníh v rosu se mění.

Už konec je blízko, už v srdce ti prší,

už moknou ti vlasy, již prší ti v duši.

Krev na dlažbě tvrdé již zamrzá v led,

kde teď je tvůj manžel, kde osud ho sved,

kde teď jsou tvé děti - list suchý se třese

a ticho je v duši a ticho je v lese.

Tvé oči již zhasly a tvé vlasy zvadly,

nenajdou hrobu, ti kteří padli,

však dál v mrazných hvězdách a zborcených zdech,

v chladném bledém nebi bude žít tvůj dech.

Chytáš svou duši v bledých vlasů síť,

mrtvé jsou, mrtvé, teď hvězdo má sviť,

děti tvé musely krev zemi dát,

bledé jsou, bledé, má hvězdo jdi spát.

Sedřeli kůru z mrtvého stromu,

zbořili krb prázdného domu,

v řasy ti vpletli vločky a sníh,

z náruče vyrvali děti i smích.

Odchází tma a les světlo vítá,

zemřelas - daleko plameně svítá.

Hledáš je, marně, vlci již vyjí,

že už jsou mrtví, že už nežijí.