Hobit: Bitva pěti armád - něco jako recenze

Původně jsem nechtěla psát tento článek (a tváří v tvář všeobecnému mínění se mi chce stále méně), ale dala jsem slib jisté osobě, takže mi nezbývá, než to udělat. Takže, co si myslím o dlouho očekávaném posledním díle Hobita?

Pozor, SPOILERY!!!

V první řadě bych chtěla poděkovat za úžasnou akci "Na Hobbita v kostýmech", kterou jsem si maximálně užila díky nádherné atmosféře, která vládla mezi všemi těmi trpaslíky, elfy, hobity, lidmi, skřety, prstenovými přízraky a dalšími bytostmi. Setkala jsem se s pěti skvělými osobami, které jsem do té doby znala jen virtuálně, a musím, říct, že jste, lidi, ještě úžasnější, než jsem si Vás představovala. Vidět Yavannu v Šárčině podání, držet Clarisse věci, nevěřícně zírat na Jeremiáše nebo neustále poslouchat Irith s Polly, domlouvající se, kde ukradnou nejlepší kořen, byl pro mě ještě větší zážitek než film samotný. Díky!

Tak, a teď k filmu. Z kina jsem neodcházela zklamaná ani s nějakým jiným negativním pocitem, ale spíš s nadšením, které se mě zmocní pokaždé, když někdo řekne slovo Středozem, a rozveselená. Poslední Hobit je totiž vtipnější, než by se k filmu, který se jmenuje Bitva pěti armád a kde umřou tři důležité postavy, hodilo. Možná to zavinila hlavně moje neobvykle dobrá nálada a všeobecné nadšení kolem, ale přeci jen se mi zdálo, že vtipných momentů bylo ve filmu mnohem víc než těch srdceryvných.

Šmakovu ničení Jezerního města ze začátku filmu bych vytkla jen to, že bylo kratší, než by se mi líbilo. Potěšilo mě, že Bard nepoužil k zabití draka tu divnou , velkou, střílející věc- jeho způsob zabití okřídlené bestie byl rozhodně originálnější. Šmak sám zemřel nádherně epicky.

Všechno mezi zničením Esgarothu a bitvou bylo skvělé, zvlášť výkony Thorina, Bilba, Thranduila a Barda se mi moc líbily. Musím říct, že zvlášť s potenciálem Bardovy postavy dělal Jackson v předchozím i v tomto díle divy- z relativně nevýrazného knižního drakobijce vytvořil skvěle propracovanou postavu, snažící se balancovat mezi úžasně kousavým skepticismem elfího krále a ne zrovna příjemným chováním trpasličího vládce. Kromě Thorina, Kíliho a, překvapivě, Dvalina trpaslíci opět nedostali tolik prostoru, kolik by si zasloužili, vzhledem k jejich množství je to ale pochopitelné a omluvitelné.

Bilbovo předávání Arcikamu byla scéna, na kterou jsem nedočkavě čekala celé tři roky, a která mě ani trochu nezklamala. Několik nejlíp hraných postav v jednom stanu!

Legolas předvádí úctyhodné výkony. Sice tentokrát trochu omezil svoji antigravitační atletiku ze Šmakovy dračí pouště (kromě netopýřího stopu a WTF scény s padajícím mostem jsem nezaznamenala nic vysloveně extrémního), zato ale zvládne i s Tauriel dojet do Gundabadu a zpátky za nějakých 48 hodin. Jak jsem řekla, úctyhodné. (Ne, vážně, to Jackson nepředpokládal, že někoho napadne podívat se na mapu? Podle té z Pána prstenů je to jenom tam vzdušnou čarou nějakých tři sta mil…) A co to bylo za válku, o které tam Legolas tak srdceryvně žvanil? Jedna věc se ovšem elfímu princi musí nechat: došly mu šípy!!! (Mám podezření, že si v téhle scéně udělal Jackson legraci sám ze sebe a Legolasova bezedného toulce.)

Nevím, co můžu říct k samotné bitvě. Nejsem ten typ osoby, který se těší jenom na ni, ani ten, který se cítí povolán ji nějak hodnotit. Celkově se mi spíš líbila, hlavně kvůli humoru (zase humor!), který občas prosákl mezi všemi těmi souboji. Zeměžrouty jsem nepochopila. Vůbec. Body navíc by dostal rozhodně Thranduil za vysoce efektivní boj na své lamě/ sobovi (a přitom bez porušování gravitačních zákonů, možná maximálně s porušením nosnosti ubohého zvířete) i bez ní. Medděda bylo málo a mrzelo mě, že to nebyl on, kdo dobil Azoga (nebo aspoň Bolga), ale aspoň na něj úplně nezapomněli. Dáin mě nadchl. Škoda té nepatrné změny charakteru, jinak byl skvělý. Vzhledem k tomu, jak dlouho po něm nebylo ani vidu ani slechu, jsem mohla jen skákat nadšením, že mému nejoblíbenějšímu trpaslíkovi bylo dáno nejenom vlastní prase, ale i vlastní proslov a několik skvělých bojových scén.

Co se tolik obávané dějové linky s Kilim a Tauriel týče, přijde mi, že byla ukončená vcelku vkusně. Jenom teď mě napadá pět možných, mnohem horších scénářů a jsem si jistá, že bych přišla i na víc. Nemyslím si, že byly na místě afektovaně nevkusné reakce některých mých okolosedících. A co víc, jsem ráda, že Tauriel nezabili. Ne, jako přidanou postavu ji nemám ráda už z principu, ale dokážete si představit, co by to z Hobita udělalo za červenou knihovnu, kdyby, řekněme, umřela spolu s Kilim? Takhle se může někam vypařit a my ní můžeme v klidu zapomenout.

Galadriel byla děsivá. Děsivě děsivá. Nechci do toho rýpat, ale TAKHLE mocná by snad být doopravdy neměla, ne? Zato příchod jejích společníků potvrzuje, že žádná párty doopravdy nezačne dokud nedorazí Saruman a Elrond.

Sauron a okolo stojící Prstenové přízraky byli efektivní.

Tak, doteď jsem mluvila spíš pozitivně, teď přijde trocha kritiky. Vlastně budu kritizovat jen jednu věc: konec. (No, možná ve filmu bylo ještě trochu moc Alfrida…)

Bilbův konec byl krásný, plný pravé středozemské atmosféry, výborně udělaný. Ostatní konce jaksi…. nebyly. Poté, co se Bilbo s trpaslíky rozloučí u brány, se už o ostatních postavách příběhu nedozvíme vůbec nic. Nevidíme Thorinův pohřeb, nedozvíme se, zda byl Erebor obnoven (nebyl to cíl celé výpravy?), ani že se Dáin stál králem. Nevíme jestli lidi a elfové dostali podíl z pokladu, neřeknou nám nic o obnově Esgarothu a Dolu a Bard si může o nějaké zmínce o kralování nechat jenom zdát. I ten Thranduilův náhrdelník, který tak uměle přidali, zůstane nevyřešený. Tak nějak pochybuji, že se to všechno vejde do prodloužené verze… a to mě opravdu HODNĚ mrzí.

Možná mi chybí dostatek kritického pohledu, možná nemám dobrý vkus, ale mě se Bitva pěti armád spíš líbila (ačkoliv do 10 nejlepších filmů by se nezařadila). Trochu se bojím, že to, co jsem napsala nemá ani hlavu ani patu, a vůbec je to jeden velký blábol, ale už se stalo. S nemalými obavami čekám na vaši kritiku. ("Gandalf, is this a good place to stand?")