6. března: Zastavení (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

Dneska zase krátká povídka a tentokrát i trochu trpaslíků.

Témata byla tři: z karty duchové textů 1 "matka Doriho, Noriho a Oriho", z karty duchové textů 2 "dcery Adelarda Brala" a z karty názvů knih "I can't think straight".

Zastavení

Už tou zemí kdysi procházela, cestou z východu k západu, z hor do hor. Tichý, úrodný, pokojný Kraj. Země tak krásná, a přece tak cizí jejímu nejemnému srdci. Vlnící se kopečky, pečlivě obdělávaná políčka a rozesmátý lid, jednoduchý ve svém štěstí. Vše bylo tak… rustikální. Žádný kámen, žádná vznešenost, ani posvátnost výhně a kovadliny. Jen slunce a smích.

Ano, už tudy kdysi putovala, po hlavní silnici a na unaveném poníku, kápi staženou do čela, protože místní neměli cizí pocestné příliš v lásce. (Bylo to však spíše pro jejich pohodlí, než její ochranu, věděla.) Nikdy by ji nenapadlo sejít z cesty. Až dnes.

Vinila za to svoji hlavu.

Zdálo se jí, těch posledních pár měsíců, že nedokáže přemýšlet, že ji mysl neposlouchá. Všechno se ztrácelo v mlze a úzkosti. Snad proto se vydala na cestu, tentokrát ze západu na východ. A proto teď bezcílně bloumala mozaikou polí a lesíků poklidné hobití země. Protože ztrácela rozum! Musí se rychle vzpamatovat…

Docela blízko se ozval rozpustilý smích. "Ztratil jste se, mistře trpaslíku?"

Otočila se. Pod košatým dubem seděli tři mladé hobitky, už ne děti, ale nejspíš ještě ne plně dorostlé. Ta, která promluvila, s úsměvem vstávala ze země a plavé vlasy se zatřpytily ve slunci. Samozřejmě, považovali ji za muže. Netřeba je opravovat.

Hobitka potřásla hlavou, zřejmě zmatená dlouhým mlčením. "Potřebujete najít cestu? Ukázat směr?" optala se znovu.

"Ne, ne, jen tak chodím… a přemýšlím," odpověděla. Pak si vzpomněla na vychování: "Hár k vašim službám."

Hobitka se usmála. "Astra Bralová k vašim. A to jsou moje sestry, Opála a Čemeřice." Obě se představily.

Tři sestry, tři děti. Hár sevřel smutek. Jako její tři děti, její synové… Bylo to pět let, co naposledy přišly zprávy z Morie, pět dlouhých let. První dva roky si nedělala starost - cesta byla obtížná a práce v Khazad-dûm mnoho. Ale s každým dalším rokem se jí zmocňoval neklid. Posledních pár měsíců stěží vydržela ve své kůži. A tak nyní bezcílně bloudila krajem hobitů a doufala… v co? Jestli existují nějaké zprávy, budou v Ereboru. Měla by pokračovat v cestě.

"A co vás k nám do Kraje vůbec přivádí, mistře trpaslíku?" zajímala se Astra.

Opála se na ni zadívala trochu pohoršeně, jako by otázka byla nevhodná, trochu osobní. Možná byla. "Rády vám pomůžeme," dodala.

Nevíte, kde tu bydlí pan Bilbo Pytlík? chtěla se zeptat Hár. Možná má nějaké zprávy o mém synovi, o mém Orim. Před deseti lety odešel do Morie a už dlouho jsem o něm neslyšela. Ale ne. Jak by mohl hobit vědět něco, co ona neví? Ve skutečnosti si nejspíš chtěla jen popovídat - s někým, kdo Oriho, a taky Noriho a Doriho, znal. Kdo na ně měl své vlastní vzpomínky.

"Jestli jdete navštívit pana Bilba, tak to musíte do Hobitína," nadhodila nejmladší, Čemeřice, téměř vědoucně.

Hár si těžce povzdychla. "Ne, nenavštěvuji." Vzhlédla k modrému nebi. "Jenom projíždím."

Hobitky přikyvovaly. "Kdybyste chtěl něco zakousnout, k nám domů to není daleko," Nabídla Opála zdvořile a trpaslici bylo náhle o trošku lehčeji.

Dokonce se pousmála. "Ne, děkuji. Silnice je tímhle směrem?"

Hobití sestry ji s úsměvy a mnoha pozdravy vyprovodily na cestu, a ještě jí zamávaly.

Slunce hřálo.

Hár nasedla na poníka a vydala se k východu. Strach v jejím nitru neodešel, ale přesto jí tato klidná země a tři veselé sestry poskytly útěchu. Musí se dát na cestu. Erebor čeká. A v něm aspoň dvě z jejích dětí.

Poznámka: Jména Adelardových dcer jsem si vymyslela. Snad jsou použitelná.

Jméno trpaslice jsem si nevymyslela, nýbrž jsem je podle Profesorova dobrého příkladu vykradla z Völuspá. Někdy stačí následovat Mistra...