23. března: Nepřítel (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

Dneska byla tři témata, a navíc se i docela hezky sešla: "padouch" z karty archetypů, "matka Mithrellas" z karty duchů textů 1 a "náklonnost" z karty emocí.

Takže další krátká povídka...

Nepřítel

Jednoho rána se probudila a její dcera byla pryč.

Věděla to, samozřejmě. Věděla, že její Mithrellas odchází s paní Nimrodel a družkami, hledat daleké Moře. Ale bylo to jako úder do hlavy, strašné vědomí, že je sama. Vstala a přinutila se žít svůj život.

Týdny osamění jí však těžce dolehly na duši. Něco muselo být špatně. Vzala pár věcí a poutnickou hůl a vydala se za svou dcerou.

Nalezla ji v náručí smrtelného muže.

Tolik měsíců chladu a úzkosti, týdnů slepého bloudění, jen aby přišla příliš pozdě!

Nenáviděla ho. Toho muže z númenorejského lidu, který tak jistě hladil její dceru po tváři, jako by mu patřila. Kořist, kterou chytil… A Mithrellas vždy zavřela oči a naklonila se pro polaskání. To nenáviděla nejvíc. Sledovala je, skrytá v listoví, v srdci zášť a strach.

Nemohla ho přeci skutečně mít ráda, toho smrtelníka, nemohla takhle zahodit svůj život… Strašlivá pravda matce hnisala v srdci - elfové milují jen jednou a napořád.

Všichni znali osudy těch, kteří se zamilovali do člověka.

A Mithrellas, stojící pod svěšenými větvemi vrby, se pevněji přivinula ke svému muži.

Jednoho rána se probudila a její dcera byla pryč.

Hledala ji celá Imrazôrova domácnost. Stráže vyjížděly daleko do okolí. Služebníci pročesávali les. Všichni hledali pánovu ženu. Imrazôrova tvář byla stažená bolestí a úzkostí.

Ale ji neoklamal. Věděla, čí je to vina. Kdo ji okradl o dceru, a tu pak nechal jen tak zmizet. Nosil její rodině jen neštěstí. Nemohla ho vystát…

Dvě malé děti, sotva se batolící, plakaly ve svých kolébkách. Nikdo na ně ten den neměl čas. Pocítila divné bodnutí u srdce, když slyšela jejich nářek. Proklouzla zmatkem a stanula na prázdném nádvoří, kde je odložili. Pohlédla do kolébky.

Chlapec a dívka. Smrtelné děti, připomněla si. Nic tu pro tebe není. Ale nedokázala odvrátit oči. Byly její krev. Natáhla paži a začala kolébat, zpívat v jazyce lesního lidu.

Rozhostilo se ticho.

Na druhé straně dvora stál Imrazôr a díval se na ni. Takový smutný, vědoucí pohled! Jako by tušil, koho má před sebou…

Utekla. Otočila se a zmizela mezi stromy.

Nikoho za ní neposlal.

Imrazôr naostřil dýku, zapletl květiny do tmavých kadeří a nyní připravoval čaj. Usmíval se, vlídně a smutně. Pramínky šedivějících vlasů mu padaly do čela.

Jeho děti, podle počítání lidí téměř dospělé, se ochomýtaly kolem.

Pozorovala je ze stínů, jak se stalo jejím zvykem, během všech těch let.

Byl to pokojný a šťastný obraz, s trochou smutku na okrajích. Otec a jeho děti. Srdce jí zalila náhlá vlna náklonosti; krásný, teplý pocit. Její Mithrellas byla pryč, ztracená. Odešla přes Moře, nebo možná zpět do lesů. Milovala, ale nedokázala zůstat. Svou rodinu nechala za sebou.

Ale ona, která pozorovala ze stínů, zůstala. Zůstala se svou rodinou.

Plakala by, kdyby bylo proč.

Galador měl otcův starý nůž, čerstvě nabroušený. Gilmith měla ve vlasech sedmikrásky. Imrazôr se usmíval, laskavý jako slunce, ale jeho oči vzpomínaly.

Nejspíš nikdy nebyl skutečným padouchem jejího malého příběhu.