2. března: Imloth Melui (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

A máme tu další povídku.

Dnešní číslo se trefilo dokonce do dvou karet, takže jsem témata zkombinovala. Jedná se o téma "laskavost" z karty emocí a z karty "duchové textů 2" (tzn. postavy, o kterých víme/tušíme, že existovaly, ale neznáme ani jejich jméno) o "Iorethinu sestřenici". Pokud nevíte, o koho se jedná, hledejte na konci Návratu krále.

Imloth Melui

Ve vzduchu bylo cítit léto - vonělo růžemi. Kvetly v každém údolí, kvetly při zdech domů, kvetly ve vlasech dívek a žen. Sladká vůně plynula spolu s vodami Erui k jihu, do dáli, pryč od horských údolí Lossarnachu. Vzduch zpíval.

Slunce hladilo po kůži dívky, co stály spolu pod starou jabloní a loučili se se svou družkou.

Už ji oblékly do jednoduchých cestovních šatů, už ji zapletly do vlasů květy - bílé a žluté růže a drobné pomněnky pro šťastnou cestu. Už obula do bot nohy, které byly zvyklé běhat po loukách bosy. Zbývalo jen dát sbohem.

Dvě z nich plakaly - vždyť to byla jejich sestra, kdo od nich odcházel! Třetí, nejmladší, neplakala. Nejspíš ještě nevěděla, co loučení znamená. Rodiče jí slibovali, že svou sestřenku znovu uvidí, ačkoliv neřekli kdy, ani jak. Rozhodla se jim věřit.

Poledne bylo těžké hřejivým létem a opodál čekal povoz.

Otec pomohl jejich družce nastoupit. Usmívala se, když se usadila na dřevěném sedátku.

Tak od nás odchází Ioreth, potřásaly hlavou místní stařeny, zrovna když je dost stará, aby se mohla vdávat. Opouští naše údolí, touží vidět svět. Jde do velkého Města, aby se učila léčitelství od velkých Mistrů.

Iorethiny sestry se snažily zastavit slzy.

Její malá sestřenka stála u vozu, na hrudi sevřenou útlou knížku. Část jejího dětství odcházela - už to nebyla ta Ioreth, kterou znala. Prostá, rozesmátá, věčně štěbetající. Tahle nová Ioreth nyní mlčela a byla téměř krásná ve svých jednoduchých šatech a s květy ve vlasech. Vznešená. Už ne jenom léčitelka, ale Paní.

Věci se měnily.

Děvčátko doufalo, že tam, kam jede, bude její sestřenice šťastná. Že bude tím, kým touží být. Ale bála se, moc se bála, že na ni zapomene. Že už nepomyslí na Imloth Melui.

Povoz se dal do pohybu. S každým zahrkáním se vzdaloval.

Děvčátko se rozběhlo za ním. Slunce se jí opíralo do tváří a země hřála pod bosýma nohama. Natáhla se k Ioreth, už tak blizoučko, a Ioreth se ze sedátka vozu natahovala k ní. Útlá knížka vyměnila dlaně. Děvčátko zastavilo svůj běh.

Byl to naivní dárek, ta malá knížka. V ní vylisovaná růže, rudá, to aby Ioreth nikdy nezapomněla, odkud přišla. A jednoduchá modlitba k Jedinému, za bezpečí a dlouhý život. Ioreth ji svírala pevně.

"Budeš mě muset přijet navštívit do města Králů!" zavolala na svou malou sestřenici.

Už brzy vůz zmizí za ohybem cesty. Slunce bušilo do spánků přihlížejících.

Děvčátko stálo a nevědělo, co odpovědět. Jak se rozloučit. "Přijedu," zavolala nakonec, "až tam skutečně bude Král!"