17. března: Pánova laskavost (povídka inspirovaná Pánem prstenů a Nedokončenými příběhy)

Dneska se témata moc hezky doplňovala: "nejvyšší kněz" (karta archetypů), "matka Khamûla" (duchové textů 2) a "strach" (karta emocí).

O čem bude povídka, bylo hned jasné...

---

Pánova laskavost

Nad svatyní se vznášel tmavý proužek dýmu, bezohledný, jako nůž půlící modravé svítání.

Poušť kolem mlčela.

Svatyně byla jednoduchá, jen čtyři kamenné stěny a oltář. Zlato a vzácné látky. Nezastřešená. Armády tisíců mužů za sebou takové zanechávaly, když táhly mezí písky a kamením.

Žena z pouště se jí bála.

Na oltáři zasychala krev, v posledních týdnech častěji lidská než dobytčí.

Svatyně stála osamocená a za dunou tábořilo vojsko. Nespočet mužů na koních a vozech.

Šedivá hlava pouštní ženy již viděla mnohé, máloco ji však děsilo tak, jako ten proužek dýmu, špinící svítání. Noc byla strašlivá. Vítr kvílel a písečná bouře pohřbila mnoho stanů. Na nebesích blýskala nepřirozená světla. A její syn, její pán, strávil celou tu hroznou noc ve svatyni. Sloužil obřad svému bohu. Oltář smrděl zlem.

A tak nyní šla k místu, kterého se bála, sevřená jiným, silnějším strachem, strachem o dítě. Ve vrásčitých dlaních nesla pohárek vody.

Vyšel ven, než mohla zvednout závěs zakrývající vchod. Její syn.

Byl jiný. Ta noc ho změnila. Usmíval se.

"Matko," promluvil, "bylo nám požehnáno. Náš Pán ke mně dnes v noci promluvil. Přišel ke mně z Temnoty a dal mi dar."

Vyschlo jí v ústech. Byl děsivý.

"Vyjedeme do války," pokračoval, "a vždy budeme vítězní. Čekají nás velké věci. Sláva a moc. A já, já pro svou věrnost našemu Pánu nikdy nezemřu!"

"Khamûle…" zašeptala, vnitřnosti sevřené hrůzou.

"Náš pán mi dal dar," zopakoval. Zvedl ruku a na jednom z prstů se blyštěl zlatý prsten.