14. března: Ve stínech (povídka inspirovaná dodatky k Pánu prstenů)

Dneska jenom kratičká povídka.

A protože téma bylo "Azogova matka" (duchové textů 1), nastal čas podívat se, letos poprvé, na temnou stranu. Moje první skřetí mini povídka, jej!

Ve stínech

Její syn byl silný.

Jeho tělo bylo silné a mrštné, i jeho srdce; v očích mu planulo bílé světlo a číhaly v nich neprostupné stíny. Byl její chvílí ve slunci, které ji jindy bolestivě pálilo na kůži. Byl jejím vítězstvím.

Vousáči mu nemohli vzdorovat.

Pozorovala bitevní vřavu v údolí z temnoty trpasličích děr a radovala se. Cítila krev a slyšela křik. Viděla tisíce mrtvých. A věděla, že syn, kterého přivedla na svět v chladných peleších Mlžných hor, je jejím triumfem.

Přišli noví, čerství vousáči, dosud nepoznamenaní bitvou. "Azog! Azog!" volali a oči pod přilbami blýskaly nenávistí. Usmála se, ústa bolestivě rozšklebená.

Slyšel své jméno, její syn, a vyšel před bránu. Jeho družina s ním.

Nevšiml si své matky, schované jen pár kroků od něj. Rozhlédl se po údolí, sebejistý, plný ohně.

Srdce se jí rozbušilo v černé hrudi.

Ten vousáč, který si pro něj, velkého Azoga, přišel, s pohrdavými slovy a vztyčenou hlavou, zemřel až příliš snadno. Příliš tiše. Krk zlomený, jako když se zlámou ptačí křídla. Jediným pohybem ruky. Přidala se k jásotu svého syna.

Příliš pozdě uviděla toho mladého trpaslíka.

Bitva končila - prohrávali.

A její syn ležel vedle svých mrtvých nepřátel, stejně prázdný jako oni. Bez ohně, beze stínů, bez nebezpečného světla. Jen uťatá hlava, vousáčům pro posměch.

Její vítězství zemřelo. Její síla zemřela.

Byl čas odplížit se do stínů.