10. března: O nástupnictví (povídka inspirovaná Nedokončenými příběhy)

Dneska se v zatím asi nejdelší (a letos mojí nejoblíbenější) povídce podíváme na Númenor a na některé z jeho méně známých vládců.

Tři témata: "královna" z karty archetypů, Shakespearův citát "beware, my lord, of jealousy" a citát Mary Oliver "makes me take measure of myself: one iota pondering heaven". Docela hezká kombinace.

---

O nástupnictví

Královna tančila.

Královna tančila - a jaký pohled to byl! Vírem svých sukní a křivkou svých paží zmámila všechny v místnosti. Herucalmo seděl ve své vysoké židli na podestě, neschopný odtrhnout oči. Teď se prohnula, teď se zatočila. A teď začala zpívat… Když zpívala královna, lidé zapomínali dýchat. Herucalmo se předklonil v židli. Kdyby vstal… a připojil se k ní v tom divokém tanci, její hlas o tolik blíž…

Královna dotančila a sálem zaduněl potlesk. "Vanimeldë! Tar-Vanimeldë!" volaly mnohé hlasy.

Herucalmovy prsty sevřely malou krabičku z tmavého dřeva. Královna vystupovala na podestu, poloprůsvitné šaty rozvířené kolem kotníků, tváře zarudlé. Byla nádherná. A už se na něj podívala, naklonila hlavu na stranu, úsměv plný očekávání, oči jiskřící.

Povstal a trochu se uklonil. "Překrásné," zašeptal zcela pravdivě. "Malý dárek pro moji královnu?" Krabička vyměnila dlaně. Vanimeldë ji zvědavě otevřela. Byla plná voňavě sladké čokolády, té nejlepší známé Númenoru.

Potěšení rozjasnilo královninu tvář. "Můj manžel mě rozmazluje!" zvolala.

Herucalmo se zasmál. Ano, toužil říct. Ano, dávám ti drahé dárky při sebemenší příležitosti a vychvaluji tvou nádheru. Sleduji, jak tančíš, a jsem první, kdo zatleská. Připíjím ti, často a hlasitě. Zdobím tě šperky, abys byla krásná, když sedíš na svém trůnu, zatímco já stojím za ním. A pozoruji. Slyším hlasy, které mají být slyšeny, šeptám slova, která mají být vyslovena. Neviděn vedu ruku, která drží žezlo, a hlavu, která nosí korunu, plním svými myšlenkami. To dělám pro sebe. A přece tě miluji. Když se na tebe usměji - to je jen pro tebe.

"Ach, Vanimeldë," řekl nahlas, "copak je možné rozmazlovat královnu? Není snad tvé to, co si zasloužíš?"

Rozesmála se, oči plné světla. "Slyšte mého manžela!" Obrátila se do síně a pozvedla číši. "Na Herucalma a jeho sladká slova!" pronesla přípitek.

"Na královnu!" vykřikl kdosi v davu. "Krásnou Tar-Vanimeldë!"

Herucalmo pozvedl pohár do výše. Víno chutnalo hořce. Vždy jenom manžel s medovým jazykem. Nikdy ne král, chránící mocný Númenor, vedoucí ho rukou své ženy ke slávě. Copak ti, co sedí s nimi u stolu, opravdu netuší, jak málo se královna zajímá o záležitosti vládnutí? Copak neví, kdo má skutečnou moc?

Vanimeldë se k němu otočila, v koutcích úst čokoládu, úsměv šťastný. "Setkáš se se mnou dnes večer v zahradách, pane?" zeptala se a políbila ho na tvář.

Co mohl dělat? Vždyť ji miloval.

Dnes byl dobrý den, dnes byla Vanimeldë šťastná. Alcarin se konečně vrátil do Armenelosu - po měsících a měsících strávených v Hyarrostaru byl zpět a ona měla svého syna jen pro sebe. Od rána byl v královských komnatách ruch. Teď seděl naproti ní a popíjel víno. Snad trochu chladný k jejím objetím, leč nebylo se čemu divit. Už nebyl tím dítětem, kterému dala všechen svůj čas, ale dospělým, samostatným mužem. Takoví se k matkám netulí.

"Pověz, matko," vybídl, "co dělá Koruna? Jaké jsou zprávy ode dvora a z královské rady, se kterými by korunní princ měl být obeznámen?"

Ach. Chtěla mu ukázat svou novou loutnu, možná něco zahrát. Snad později. Zasmála se, trochu nuceně. "Vždyť mě znáš! Proč mluvit o všech těch vážných věcech, nikdy neudrží moji pozornost! Stále to samé… Mluvme o něčem, čemu skutečně rozumíme, když jsi tu konečně se mnou!"

Alcarinova ústa se zkřivila zklamáním. "Tvůj nedostatek zájmu o záležitosti vládnutí mě jako vždy zaráží, matko," procedil mezi zuby. "Kdo je ten kouzelník, kterému vděčíme za to, že království stále stojí? Jsem zklamán!"

Sklopila oči, zahanbená. "Já vím. Já vím, že ti nejdu příkladem, ale jednou pochopíš, Alcarine, jak těžké je být král! Nedokážu to, snad jsem se neměla ani pokoušet…" V očích ji zaštípaly slzy.

"Jen samé radovánky!" rozohňoval se Alcarin. "Až bude trůn můj, zakážu všechny tyhle kratochvilné záležitosti!"

Pomyslela na svou novou loutnu a u srdce ji bodlo. Ne, její syn nechtěl vidět, co jí dělalo radost… Teď se na ni zlobil, ale ona ho nemohla ztratit. Nemýlil se - byla mizerná. Zvedla hlavu. "Máš pravdu," vydechla. "Jednou budeš skvělý král! Až přijde čas, ty napravíš moje nedostatky…"

"Budu vládnout pevnou rukou!" Princ povstal. "Nikdo si nic nedovolí, vždy mě uposlechnou! Budu skvostný, budu nejmocnější!"

"Budeš skvělý král," zopakovala tiše. "Budou o tobě mluvit, budou…" Zarazila se.

Ve dveřích stál Herucalmo.

Téměř ho nepoznala. To nebyl její manžel, který šeptal chytré rady, když nevěděla, co říct, a za večerů ji líbal v zahradách. Který jí vždy ukázal ztracenou cestu. Jeho výraz byl temný, téměř zlý.

Alcarin se otočil ke dveřím. Vydechl. "Půjdu, matko," oznámil. Když procházel kolem otce, krátce kývl. Herucalmo se usmál, ale byl to úsměv plný jedu. Zavřel za synem dveře.

Vanimeldë byla náhle strašlivě unavená.

"On bude dobrý král? Skvělý král?" Hlas jejího muže byl téměř zasyčením. "To rozmazlené dítě, které jsi zkazila, sotva se učilo chodit? On, který dostal každou sladkost, na kterou si vzpomněl? Namyšlený princ, co se rád povyšuje nad druhé a je přesvědčen, že má vždy pravdu? On, kdo nemusel v životě udělat důležité rozhodnutí, nebo naslouchat lidem? Ten samý, co křičí na svoji matku? Nejmocnější král?"

Zvedla k němu unavené oči. "Byla to dobrá věc," přiznala tiše. "Přinutil mě uvědomit si, jak jsem mizerná, jenom blyštivá cetka místo královny…" Vzlykla.

"On? On tě přinutil uvědomit si?" Herucalmo na ni nevěřícně zíral, než si zakryl tvář dlaní. "Asi mi to patří. Po tom všem…"

"Ale… ty jsi nikdy neřekl, že jsem mizerná," namítla. "Jenom, že jsem krásná."

"To proto, že jsem si vybral tvé city, a ne nesmyslnou krutost, bude Alcarin skvělý král?" Zasmál se beze stopy veselí. "Já, který pro tebe tolik udělal! Zapomenut kvůli synovi, kterého nezajímáš, který tě navštíví jednou za několik let, jen aby se vychloubal něčím, co není a nebude, aby ti řekl, že jsi ho zklamala!" Poslední slova křičel. "Víš, čí je zásluha, že stále jsi královna, Vanimeldë?"

Závist? pomyslela si. Jak to mohla nevidět…

Vstala, nejistá na vlastních nohách, které jindy zvládly ty nejneuvěřitelnější taneční kreace. "Herucalmo…" zašeptala.

"Ne! Abys věděla, náš syn to nebude, kdo se stane skvělým králem! Pokud tě přežiju, on to nebude, kdo usedne na trůn králů…" Zle se usmál. "Myslím," dodal, "že si budu jednou říkat Tar-Anducal."

Otočil se. Odcházel a ji tu nechával, slabou a bezbrannou.

Tiše se rozplakala.

Náhle se Herucalmo zarazil a pohlédl zpět, na tváři strašnou nejistotu. Jako by se nemohl rozhodnout. "Má královno," řekl váhavě, "slyšel jsem, že ti přivezli novou loutnu. Snad kdybych si tě směl poslechnout…"

V slzách se sesula na zem. Co mohla dělat? Vždyť ho milovala.