1. března: Cesta vpřed (povídka inspirovaní Silmarillionem)
A je to tady: březen. A s ním projekt Back to Middle-earth Month 2019! Který si samozřejmě nenechám ujít - letos jsem se těšila. Asi potřebuju psát...
Takže, jak často můžete čekat básničku nebo povídku? Bude to náhodné. Letošní ročník funguje na principu Binga (které jsem nikdy nehrála, takže pokud to funguje úplně jinak, nikdy to nezjistím...) - každý den se vyvolává číslo, které může, ale taky nemusí, být na jedné z mnou vybraných hracích karet. Pokud číslo bude, pokusím se něco napsat. Ale taky můžou být dny, kdy číslo mít nebudu, nebo kdy to jednoduše nezvládnu.
Karet mám devět (takže není příliš pravděpodobné, že se na nich nějaké číslo nenajde) a jsou tematické: archetypy, hobití dívky, Shakespearovy citáty, citáty Mary Oliver, "duchové textů" 1 a 2, názvy knih, emoce a citáty z písní a básní.
Dnešek byl náročný, v mnoha ohledech. Čas jsem měla až večer. Ale je prvního března a začínat se má plný odhodlání.
Tak aspoň krátká, melancholická povídka na téma "nevinný" z karty archetypů.
Cesta vpřed
Ležel a hvězdy mu pluly nad hlavou, oceán hluboko pod zády. Všechno, všecičko kolem letělo, do daleka, do neznáma, pryč.
Vpřed.
Často se mu zdálo, že se mu točí hlava.
Byl sám, ač věděl, že ostatní jsou všude kolem. Šeptali si, smáli se, svěřovali své naděje a obavy jeden druhému. A Bytost z Moře a jeho služebníci tu byli též. Táhli ostrov (celičký ostrov!) kupředu, stálí a vážní. Ne, nebyl sám.
Ale když si takhle lehl na záda a hvězdy, které znal celý život, mu letěly nad hlavou (pryč, šeptal vystrašený hlásek v jeho mysli) a hluboko pod skálou a zeminou pěnilo temné Moře, tehdy by mohl být jedinou vnímající bytostí na světě.
Kupředu. Cestou bez návratu. Neotáčet se, radši hledět vzhůru. Ostrov se mu chvěl pod dlaněmi.
Chtěl se smát a chtěl plakat.
Co tam bude, až dorazí k cíli? Ta země, kterou tak na krátko spatřil, krásná a svatá, ano, ale co ještě? Láska? Štěstí? Možná děti? Začátek příběhu, nebo jeho konec? Pomalý, krásný konec, těžký zlatem nesčetných let. Konec příběhu, který začal, když se poprvé, u dalekého jezera, odvážil otevřít oči. Když pohlédl na hvězdy. Když ještě nevěděl, co ho čeká…
Po obličeji ho pohladil čerstvý vítr. Osušil mu slzy; nevěděl, kdy je prolil. Hvězdy se chvěly, daleko za oceány vzduchu.
Možná přeci jenom začátek, rozhodl se. Vždyť ani teď neví, co ho ještě čeká. Nová země, a v ní štěstí a krása. Bezpečí.
Plul vpřed a netoužil se otočit. Finwë pomalu zavřel oči.
Temnotu Středozemě nechával daleko za sebou.
Obdivuju tvoji znalost Silmarillionu.A doufám, že povídek bude co nejvíc takhle hezkých.
OdpovědětVymazatJe nezvyk číst u Tebe něco kratšího než 3 A4. :D Povídka se mi líbí, ale vyvolává mnohem víc otázek než odpovědí (to víš, i po těch letech stále ještě dost nevzdělaný hobit). Smím se tedy zeptat?
OdpovědětVymazatBytost z moře je Ulmo? A jeho duchové jsou vodní Maiar?
Jak to, že se s ostatními neviěli? Bylo to tím, že Ardu zatím ovětlovaly jen Vardiny hvězdy? (S tím mě napadá - když elfové přišly poprvé do Valinoru, byly už stvořeny Dva stromy? Svítily tam Laurelin a Talperion? Nebo to až později?
O jakém ostrově to mluví? Elfové se přece probudili na pevnině, ne? U...jezera Cuiviénen? Dostali se pak přes moře na plovoucím ostrově? Měl nějaké jméno?
Jinak povídka je vlemi krásná a moc se mi líbí Finweho myšlenky a pocity, jak jsi je popsala. :-) Je to emotivní a přitom i...kouzelné? Cítím z toho čarovnost a krásu okamžiku, jedinečnost toho prožitku.
[1]: Díky moc!!! Jsem ráda, že se ti to líbilo, i když povídka měla být spíš melancholická než hezká. :)[2]: Moje březnové projekty jsou plné kratičkých povídek. :) A u takovéhle povídky je jasné, že mnoho otázek nezodpoví - nepokoušela jsem se ani tak odvyprávět příběh, jako zachytit situaci a pocity postavy... a ironii toho, co budoucnost chystá, kterou si postava neuvědomuje, ale čtenář ano. :)
OdpovědětVymazatAno, je to Ulmo a duchové jsou jeho Maiar. :)
Druhou otázku úplně nechápu, kdo se s kým neviděl?? Středozem tou dobou ozařují jen hvězdy, ale ve Valinoru jsou už Dva Stromy!!! Ovšem jenom tam je světlo, jinak všude jen tma a pár hvězd. ;)
Ano, elfové se probudili ve vnitrozemí u jezera Cuiviénenu, ale byli posléze dopraveni na ostrově do Valinoru, když ho Ulmo táhl přes moře - Vanyar a Noldor dohromady, Teleri později zvlášť. A ten ostrov má jméno, myslím, že ho znáš: Tol Eressëa, Osamělý ostrov. :) Poté, co ostrov posloužil účelu, ho Ulmo zakotvil v zátoce Eldamaru.
Díky moc!!! Finwëho pocity jsou dosti ironické, v jistém i prorocké: čarovnost a krása, jak píšeš, je přítomná, protože zažívá něco úplně nového a neskutečného, ale zároveň je tam taky ohromná nejistota, co se budoucnosti týče. Jede do země, kam chtěl svůj lid přivést, a neví, co ho čeká... jestli šťastný konec nebo něco úplně jiného. ;)