3. března: Volání (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Hmm, a prý že ne každý den...

Dneska ale prostě bylo příliš krásné téma, než abych dokázala odolat. Úryvek z básně ze 17. století:

"Over the mountains

And over the waves,

Under the fountains

And under the graves;

Under floods that are deepest,

Which Neptune obey,

Over rocks that are steepest,

Love will find out the way."

Povídka je extrémně krátká. Nejspíš to bude tím, že je to moje první tolkienistická povídka od toho vánočního debaklu. A je to znát. Ta nejistota je všude. Skoro každé slovo skončilo přeškrtané. Ale nakonec ji zveřejňuju. Koneckonců, co by se mohlo pokazit...

Volání

Nastal čas vrátit se domů.

Čas zapomenout na to, co leží teď ztraceno pod hladinou moře. Zapomenout na slzy i smích, krev i ztvrdlé ruce, svírající zbraň. Naposledy sklonit hlavu u hrobů milovaných. Vždyť už brzy budou patřit moři, které je očistí. Naposledy plakat. Dát sbohem tomu, co bylo zlé.

Dát sbohem i tomu, co bylo krásné a náhle není.

Nevstane už slunce nad zelenými planinami Beleriandu. Tajemné lesy Doriathu nenavštíví hvězdy. Vrcholky Echoriathu byly zlámány a shozeny do moře. Krásný Gondolin, drahokam z údolí, byl ztracen, i vznešený Nargothrond, a kdo si ještě vzpomíná, jak zářily jeskyně Menegrothu za letních nocí tisícem luceren?

Nebude už nikdo chodit těmi zeměmi, sedat u mocných řek, v nichž mnozí zanechali svá srdce.

I ta musí jít ke dnu.

Kolik jich jen bylo v té zemi pohřbeno! Nebude už nikdo plakat u jejich hrobů.

Nechte si vzpomínky, ostatní ať si vezme moře. Den po dni, okamžik po okamžiku, nádech po nádechu, nese se Ardou volání: Vraťte se domů.

Vraťte se domů, kde budete moci spát bez špatných snů.

Vraťte se domů, kde vše zlé bledne a mizí, a s ním i zhoubná pýcha.

Vraťte se domů, kam už odešli vaši zemřelí.

Vraťte se domů, kde na vás čekají: manželky, které nikdy nesklonily hlavu, matky, které nikdy nezapomněly, děti, které se nikdy nenarodily.

Zahoďte uraženou pýchu.

Vraťte se domů, protože Valar vám odpustili, ubohé děti hvězd.