Pohádky

Čas od času se mě zmocní nějaká nová posedlost, a pak se dějí podivné věci. Častěji se ale stává, že něco "znovuobjevím", a jsem z toho nadšená jako malé dítě. Tak se stalo, že jsem si nedávno uvědomila, jak moc mám ráda Andersenovy pohádky. Jsou naprosto jedinečné - melancholické, temné, málokterá končí dobře... Prostě nejsou zrovna moc pro děti. Sám Andersen je ani za pohádky nepovažoval.

Ale mě vždycky fascinovaly.

Výsledkem "znovuobjevení" je báseň, nebo vlastně čtyři básně, jedna pro každou z mých čtyř nejmilejších pohádek, které jsou seřazeny podle oblíbenosti (=poslední je nejoblíbenější). Jsem zvědavá, jestli dokážete poznat, o které pohádky se jedná. I když přiznávám, že pohádka č. 3 (druhá nejoblíbenější) je v našich zemích prakticky neznámá...

Pohádky

I. Lhostejnost

Kupte si, kupte trochu světla

do domu svého, duše své.

Kupte si, kupte slzy z ledu,

jež stíraj prsty ohnivé.

Kupte si, kupte malý úsměv

vděku; záři, co pohasne,

sotvaže vzplane, snění živí,

nebezpečné i překrásné.

Kupte si, kupte dětský nářek,

kupte si, kupte větru kvil;

zaplaťte ledem vašich srdcí,

zaplaťte jedem z vašich žil.

Když prodává se dětský život,

prsty jsou příliš pomalé;

nejlíp se platí lhostejností -

kupte tři sirky zčernalé.

II. Láska

Je skoro ráno a z hlubin mořských

zní nářek dívčí, oceli svist:

to je zvuk nůžek, chladných a krutých,

tepaných ve tmě, v nejhlubším z míst.

Je skoro ráno, lampy jsou zhaslé;

v náručí ženy spí šťastný muž,

v náručí muže spí šťastná žena -

a osud svírá zlý, ostrý nůž.

Je skoro ráno a ony přišly

pro sestru svoji, nejmladší z nich,

ty jejich hlasy, tenké jak vítr,

prosí a pláčí - šum moře ztich.

Je divné ticho, tma před svítáním;

však není sama - ony jsou s ní,

doufají stále ve šťastný konec,

ona již pouze o smrti sní.

Nůž blýskne rudě - nad mořskou plání

ztracené dávno volání zní,

jen chladnou pěnu pět sester z moře

smí s prvním světlem vzít do dlaní.

III. Víra

Mdle svítil měsíc v noci, kdy krev

v půdu se vsákla, kdy v křovinách

cizího Boha zahynul kněz;

postříbřil její slzy a strach.

Postříbřil zemi, v níž její spár

ryl v marné snaze dát knězi hrob,

viděl krev téci z sedřených blán,

než s ránem našla v listoví krov.

Slzy, co ronil škaredný mlok,

jak vodu křestní žehnala noc -

když s novým jitrem zpět přišlo zlo,

nad dívkou krutou ztratilo moc.

Stříbřila luna nebe i zem,

močály zrádné - král vládne v nich,

stejně tak krutý, stejně tak zlý,

jak dcery jeho bezcitný smích.

Močál, v němž vězněm mnoho je let

egyptská princezna labutí,

co s dcerou svojí, dobrou i zlou,

jednou snad domů zas odletí.

Měsíční nocí duchové jdou

pro Helgu malou, nebe je blíž;

močálu dcero, zvedni k nim tvář -

vzpomínka zbyla a z větví kříž.

IV. Vytrvalost

Šla dívka bledá podle řeky,

bosá a slzy na řasách,

nemá už svoje rudé botky

a její příběh skryl se v tmách.

V zahradě plné vzácných květů

- každý z nich vlastní příběh má -

čeká, až kdosi probudí se,

kdosi, kdo snad ten její zná.

Šla dívka po kočičích hlavách,

chránila svíčku ve dlani;

spatří ta dívka ještě někdy

tu tvář, co stále žije v ní?

Ve stínu větví, v hloubi lesů

děvče s zlou, krutou čepelí

tu dívku bledou k místu vede,

kde sníh svět v půli rozdělí.

Mrazivou pouští vítr vane;

že konec už je blízko, věř!

Však smím jít s tebou pouze tam, kde

roste červenoplodý keř.

Dál musíš sama, dívko bledá,

přes led, skrz roje vloček zlých -

modlitba tvá a slzy tvoje

zhojí snad srdce, co vzal sníh.

A až vejdeš v ten zámek prázdna,

zdali ho ještě budeš znát?

Zda dokážete z kostek ledu

společně věčnost poskládat?