Ukolébavka pro Lómiona

Nastal čas opět zahrabat v mém domácím archivu a zjistit, co tam najdu...

Zajímavé, kolik nezveřejněných silmarillionovských básniček si někde syslím. Tak třeba tahle je opravdu docela dost stará. Každopádně přečetla jsem si ji a seznala, že to není tak zlé.

Vždyť co bych byla za Aredhel, kdybych zrovna tohle nezveřejnila....

Aredhel zpívá Lómionovi ve stínu Nan Elmothu píseň spletenou ze slibů a předtuch...

Ukolébavka pro Lómiona

V temných dnech na svět přišel jsi,

abys svou číši do dna pil -

ještě když jsem tě nosila,

slz matky své jsi okusil.

Ve větvích toho vězení

plují jen hvězdy s lunou;

jednou však zjevím ti, přísahám,

mýtinu slunce plnou.

Spi, dítě, spánkem beze snů,

oči své schovej pod víčky,

spi, dokud ještě netušíš,

že je svět krásný, můj maličký.

Příběhy tiše šeptané,

moje slzy, jež solí zem,

stromy, co stíní kroky tvé;

svět venku je - tam nemůžem.

Spi, dítě přítmí, synu můj,

nejsladší z všech zel pod nebem,

brzo ti otec jméno dá,

pak tma bude tvým údělem.

Nad kolébkou ti visí stín,

ráno snad vrátí barvu světu,

jednou se v temno odějeme;

spi, dítě, blízko do úsvitu.

Tiše buď, dítě, neplač již,

slzy svoje si šetři,

pro město bílé, v kterém si

krev rudou z rukou setři.

V šeru toho lesa se šat

můj bíle blýská a třpytí,

získala jsem svou svobodu,

ztratila schopnost sníti.

Odejdi do prázdna, dítě moje,

Lómion zemřel, Maeglin žije,

zoufalství piješ a zoufalství dýcháš,

že budeš volný, strašlivou lží je.

Jednou vezmu tě, přísahám,

v místo, kde světlo drží vládu,

svět krásný je, slunce strašlivé,

znamením bude tvého pádu.

Spi, dítě s vlásky černými,

touhu svou schovej pod víčky,

v srdci svém schovej pravdu zlou,

že je svět krutý, můj maličký.