Hodina mezi psem a vlkem

Dneska se konečně dostávám ke zveřejnění básně, kterou jsem složila v létě (!) na elfí slavnosti Brány léta, když jsem nad ránem už jako jediná bděla, byla mi zima (jak jinak) a chtělo se mi spát (jak jinak). Statečně jsem se snažila udržet otevřené oči a nezmrznout, a při tom jsem se zaměstnávala vymýšlením vhodných rýmů. A ne-úplná-tma se pomalu pomaličku měnila v ne-úplné-světlo....

Hodina mezi psem a vlkem

Hodina mezi psem a vlkem, řekne se,

a ve vsi štěkne pes, však vlka neslyšet,

snad tišší je než stín, či snad dávno mrtev je,

snad zabili jsme vlky v srdcích lesů ostřím let.

V odlescích vody z hor v té šeré hodině

oblaka zrcadlí se, s nimi ticho a chlad;

své těžké, smolné copy samota v mracích koupe,

mlčenlivost má v očích, a mrtvých vlků hlad,

a čeká na rozbřesk v té šedé hodině,

a čeká na slunce, až obepluje zem.

Však vidí jen zář měst, neb temnota je mrtva,

tak jako vlci v lesích a hvězdy s měsícem.

Vše, čeho jsme se báli, jsme dávno zahubili,

teď si ve světě lidí hrajeme na bohy,

proto jsme nestrpěli ticho a vlčí vytí,

proto jsme světu vzali temnotu z oblohy.

Hodina psa i vlka, chvíle oblačných let,

svět divokých a dravých, bezesných iluzí:

vzpomínek na iluze, iluzí ve vzpomínkách -

svět krve, strachu, mlhy, šustivých haluzí.

Je rudá mezi mraky. Chlad, nehty ze stříbra,

se východu uklání, vždyť plakat neumí;

jak snadné zapomenout, co v světě nejstrašnější:

nově zrozené slunce, tak jasné - a pak my.