Opravdu, opravdu nevím, co mám psát

...

…takže bych nejspíš nic psát neměla. Asi by to bylo nejchytřejší.

Ale nejde to.

Třetího ledna začal padat sníh.

Padal celou noc a ráno bylo bílé.

Věděli jste, že bílá je barva smutku. V Číně, například.

Třetího ledna byl krásný den. Ale už nikdy nebude tak krásný, jako tenhle poslední krásný třetí leden, kdy začal padat sníh.

Čtvrtého ledna jsem seděla na posteli a učila se.

Pátého ledna jsem nedokázala plakat.

Šestého a sedmého ledna jsem měla zkoušky.

Osmého ledna jsme vstali brzy ráno, odvedli malou sestru do školy a odjeli do Německa.

Ještě v pondělí ráno nikdo z nás netušil, že tenhle "výlet" podnikneme.

Devátého v noci jsem znovu doma, a pořád nedokážu plakat.

Ale nemůžu přestat myslet na ten sníh. Jak jsme jeli na západ, bylo ho pořád míň a míň. Nakonec zůstal jenom vítr.

Nemůžu přestat myslet. Na sníh a na nebe, jak jasné bylo, když jsme odjížděli z Prahy. Na příliš velké oči, příliš tichý smích a příliš průsvitnou kůži.

Tschüβ, Jacob, ich muss schon nach Prag fahren, weiβt du? Kann ich dich küssen?

Hallo, Jacob, wie geht es dir?

Přijeli jsme pozdě na začátek, samozřejmě. Ne, že bych chtěla přijet včas, když se na to dívám zpětně.

Žádný sníh, žádná bílá, plná smutku a krásy, ale spoustu černé, stejně smutné a krásné, a vítr.

Stáli jsme před kostelem, protože dovnitř už se nebylo možné dostat, a zástupce z každé české rodiny svíral v mrznoucích prstech kytici. Byla jsem ráda, že mi mrzly prsty; chlad nebolí tolik jako slzy, které nedokáží najít svoji cestu z očí pryč.

"Hledal-li bys jich, nenalezneš jich. Ti, kteříž se s tebou nesnadní, v nic obráceni budou, a na nic přijdou ti, jenž s tebou válčí.

Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu.

Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova, já spomáhati budu tobě, praví Hospodin, a vykupitel tvůj, Svatý Izraelský."

Byla jsem ráda, že jsme neviděli dovnitř, až k oltáři. Nechtěla jsem vidět, jak vypadá rakev desetiletého dítěte.

Hallo, Jacob, du bist schon groβ!

Ale potřebovala jsem to. Moc a moc a moc. Čtvrtého ledna, pátého, šestého, sedmého, osmého ledna. Nevěřila jsem. Nevěřila jsem ani jednomu z těch dní!

Zvláštní. Nikdy jsem si nemyslela, že můj problém bude nedostatek víry. ("Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.")

A to nebe bylo tak jasné! Plné mraků i plné oslepujícího slunce, které se pomalu, pomaličku šinulo k západu.

Nebyla to rakev, co nakonec vynesli z kostela.

(Tmavé oči, úsměv, kůže, pod kterou je vidět každá větší žíla, a štěstí. Utrpení, určitě, ale já jsem ho vždy viděla jen šťastného, jak má každé dítě být.)

Nikdy jsem nechtěla pohlédnout do tváře matky, která z kostela vynáší urnu svého dítěte, a nikdy už nechci. Držel ji pevně kolem pasu a za nimi šly dva malé stíny, vážné, mlčící.

Victoria, Emilia, wie kann ich jetzt zu euch sprechen? (Ty dvě byly první, které nasypaly hlínu na hrob.)

Je po Vánocích a dům bude plný hraček, nikdy nevyužitých, a vzpomínek. Co se s nimi stane?

Když byly všechny modlitby u konce, spustili urnu do země a slunce zapadlo. Oslepující slunce bylo pryč, zůstaly jen zkřehlé prsty.

Mám jednu vzpomínku, jeli jsme spolu na bobové dráze a já jsem věděla, že nesmím jet moc rychle. A on se celou dobu smál. A znovu a znovu a znovu.

Květiny, květiny, květiny. Obrázky a poslední vzkazy, plyšová panda a svěcená voda. A květiny.

Děti by nikdy neměly umírat první. Ne před prarodiči. U Jacobova hrobu stálo šest jeho "babiček a dědečků". Tomu nejstaršímu je téměř devadesát. (Er zählte immer wie alt er sein wird, wenn Opa ein Hundert ist…)

Co je to zázrak, být na světě devadesát nebo deset let?

Rodina je na světě proto, aby podržela, když nemůžeme stát sami. Ale co říct matce dítěte, otci syna, sestrám bratra?

Na nebi byly jasné hvězdy, když jsme jeli nocí zpět, tam, kde se sníh dosud drží na zemi. 350 kilometrů tam, 350 zpátky.

Jaká je pravděpodobnost, že se po cestě něco stane? Proč je smrt stejně nespravedlivá jako život?

Nevím, proč tohle píšu, asi bych neměla. Je to moc osobní. Nejspíš zablokuju komentáře. A článek smažu, až si uvědomím, že to byla chyba…

Třeba mi mezitím konečně dovolí plakat.