O snech a vlnách

Prázdniny skončily. Ano, sice mi ještě do začátku školy zbývá necelý měsíc, ale, co si budu namlouvat, tyhle prázdniny jsou už definitivně za mnou, a s nimi i poslední šťastné chvíle, aspoň na hodně dlouhou dobu. Naštěstí ze vzpomínek se dá žít poměrně dlouho a já jsem jich o prázdninách pár nasbírala. Tohle je jedna z nich.

Věděli jste, že Německo má moře? Hmm, jasně, že věděli. Ale víte, jak strašně krásné je?

O snech a vlnách

Stála po kotníky v příboji a snila. Snila o chladu v létě, o šedých vodách a modro-šedém obzoru, o větrných mlýnech postavených daleko v moři. Byla zima i vedro. Slunce bezostyšně připalovalo, ale ona se přesto zimničně chvěla ve větru, který přicházel ze severu od bezbřehého moře, ze vzdálené Skandinávie. (Později bude v bolestech proklínat slunce i vítr za to, co napáchaly na jejích zádech, ale nyní je jí příjemné, že kvůli větru slunce necítí, a že moře není to teplé kafe, které zná z Chorvatska, ale chladné a kousavě divoké, ačkoliv její sestra říkala, že oceán je ještě divočejší; teď ještě netuší, že o pět hodin později nebude moci ani vzpřímeně stát, natož ležet a odpočívat.)

Snila o slovech, kterými popíše všechnu tu krásu kolem, a o slovech, která nikdy nevysloví. Snila o medúzách, které jí moře vyvrhlo k nohám, narůžovělých a průsvitných jako myšlenky na spánek a smrt. Už nestála ve vlnách po kotníky, ale po pás. Už nestála, ale plavala. V prvních okamžicích věřila, že jí ruce zmrznou na dva kusy ledu a mořská sůl jí nakreslí pod víčka a nad kotníky slova pro ty, co nedoplavali ke břehu. Zároveň však věděla, že bude v pořádku. Odpoledne kráčelo vstříc večeru a nebe bylo modro-šedé, děsivé a nádherné. Víry mraků na obloze slibovaly déšť.

Už jí nebyla zima, ale teplo, a byla šťastná, velice šťastná. Neplavala ke břehu, ale pryč, pryč od pláže a lidí, kteří se báli vejít do vody, pryč od majestátních borovicových lesů, vlnících se ve větru, pryč od slatin s březovými hájky. Plavala vstříc vlnám, přicházejícím z moře, a na každé z nich se nechala dlouze zhoupnout, nebojovala, ale vrhala se jim vstříc s nedočkavě rozpřaženýma rukama a smála se při tom. Svět lidí byl mnoho metrů za ní, kolem ní bylo temně modré Baltské moře a hluboko pod ní bledá písečná pustina. Každá kapka slané vody na její tváři vyprávěla příběhy o životě a smrti v hlubinách, o dešti, který pozvolna přicházel. Nebála se ho - vždy toužila vidět moře v dešti.

První kapky přes tu spoustu vody necítila. Ty další byly jako polibky; ne polibky určené jí, ale polibky nebe moři. Ona jen s úsměvem kradla, co jí nepatřilo. Slyšela ze břehu volat své jméno, ale odmítla je vzít na vědomí. Byla sama. Ani si to nemusela příliš namlouvat. Sama s temně modrým Baltem a jeho šedavými vlnami, narážejícími do vlnolamů z prastarých dřevěných kůlů, rozpukaných časem. Sama s deštěm, jenž patří všem světovým mořím. Sama s hlubinou pod sebou a hlubinou nad sebou.

Proč by měla odpovídat na volání lidí? Proč by se k nim měla vracet?

Kdy znovu bude stát na tomto pobřeží, plavat v těchto vlnách, pokud se k nim vrátí? V zemi, kde se mísí slatiny a obloha, a jezero se slanou i sladkou vodou odděluje od moře jen úzká šíje pevné země. Na pobřeží písečných pláží, které se táhnou nepřerušeně kilometry a kilometry na obě strany. V lesích sličných borovic, sbíhajících téměř až k vodě. Kdy?

Od Dánska tiše připlouvaly majestátně hrozivě bouřkové mraky a větrné mlýny, postavené v moři, už dávno zmizely v šedém dešti; dívka, ztracená uprostřed vln, na ně zapomněla. Byla slabá, slabá dokonce i oproti tomuto letnímu dešti, ale nikdy se ještě necítila tak silná jako teď, když mohla plavat proti vlnám a každou se nechat dlouze, lenivě zhoupnout. A každé to zhoupnutí ji zaneslo o kousek blíž ke břehu, kde běhalo malé světlovlasé dítě a volalo ji jménem.