Melodie pro umírající dítě (povídka inspirovaná Silmarillionem), část 3

Blog se nade mnou smiloval a dovolil mi zveřejnit celý zbytek téhle nekončící povídky. Přiznejte si to - ulevilo se vám.

Takže konečně je tu konec, na který jste napjatě čekali který je šťastný i smutný; však mě znáte. A ano, ještě než se těch pochybných postav navždy zbavíte, přidáme k nim na poslední chvíli ještě jednu, protože bez něj by to nešlo.

Pokračování:

Od chvíle, kdy Latham poprvé uviděla moře, uplynul další měsíc. Měsíc, kdy se toulali po pobřeží Atlantiku a hledali... co vlastně? Stav malé Doreen se na chvíli zlepšil, jako by jí čerstvý vzduch dělal dobře, ale byla to jen krátkodobá záležitost. Horečka se vrátila a bláznivá naděje se tiše odplížila pryč.

There is no chance,

there is no choice...[1]

Zde, na břehu věčně vzdychajícího moře, získaly Pěvcovy písně nový rozměr. Vlny teď zpívaly spolu s ním ve fascinujícím mnohohlase a stále častěji vzpomínaly na jeho předchozí putování po pobřeží.

Když toho prvního dne dorazili k moři, slunce právě zapadalo a bylo už chladno. Přesto ani jeden z nich nezaváhal, svlékli se a skočili do čekajících vln. Před jiným mužem by Latham něco podobného neudělala, ale s Pěvcem věděla, že se nemusí bát.

Bylo to krásně osvěžující, smýt ze sebe všechnu špínu a nechat se jen tak kolébat vlnami. A Pěvec zpíval, ach, jak zpíval. Pro moře, pro nadcházející noc a pro tu ztracenou zemi někde v dálce...

"Still the wind blows,

calm and silent,

carries news from a distant shore..."[2]

Když se pak skutečně snesla tma a vyšla hvězda, o které Pěvec mluvil, seděli vedle sebe v naprosté temnotě a Pěvec řekl jenom:

"Odsud se zdá být blíž, nemyslíš?"

Skutečně to tak bylo. A Latham věděla, že se již brzo bude muset s Pěvcem rozloučit.

"Soon my spirit will return.

Welcome dawn!

Your light will take me home..."[3]

Další rybářská osada, pomyslela si Latham vyčerpaně, když nutila své unavené nohy k pohybu. Moře ponuře hučelo a den byl pošmourný, stejně jako dívčina nálada. Neměla nic k snídani, protože už dlouho nenarazili na vesnici s obchodem, a navíc poslouchala celé dopoledne Pěvcovy písně, které dnes byly obzvlášť depresivní:

"My mind, my mind,

my mind's in darkness..."[4]

Nechtěla je poslouchat, ne dneska. Byla v nich ale i prosba, zvláštní úpěnlivý nářek:

"Save my soul, find a way..."[5]

Vždyť mu přece slíbila, že najde cestu! Na to nemohla zapomenout. Proto nechala Pěvce s Doreen, která už několik dní vypadala, že se nedožije večera, samotné v závětří kamenné stěny a vydala se na průzkum okolí.

Rybářská osada se před ní vyloupla docela nečekaně. Bylo to vlastně jen pár domků rozstrkaných po pobřeží. Už procházeli několika podobnými, přesto však začala bušit na dveře a ptát se pořád na tu samou otázku: Nebydlí tu v okolí někdo, kdo by vlastnil nebo uměl postavit loď, klidně docela malou, která by vydržela každé počasí a dokázala překonat tisíce a tisíce mil? Zatím byla odpověď vždy záporná, ale Latham ve své snaze neustávala. Věřila, že její vytrvalost bude jednou odměněna.

Byla, prakticky ihned. Už u druhého domku jí otevřel výrostek v džínách, a když uslyšel její otázku, vylétlo mu obočí nahoru.

"Naši určitě ne," řekl. "Ale úplně na kraji vesnice žije takovej divnej chlap, dospělí si myslej, že je blázen, a ten ví o lodích úplně všechno. A ty jeho lodě! Měla bys je vidět, všechny fungujou báječně a jsou prostě úžasný. Malý, ale vypadaj jako velký ptáci nebo mořský hadi! Škoda jenom, že je nikdy neprodává."

Latham se málem podlomily kolena. Je tohle vůbec možné? Podivný člověk, který umí stavět lodě!

"Jak se jmenuje?" zeptala se výrostka.

"Nikdo vlastně neví, protože si to nikdo nemůže zapamatovat. Tady mu říkáme Cyril, protože tak nějak to zní, když říká svoje jméno."

Čím dál, tím líp. Neznala sice Pěvcovo jméno, ale tušila, že to nebude nic obyčejného.

"Zavedeš mě k němu, prosím?" Hlas se jí chvěl.

"No jasně," souhlasil ten kluk. "Počkej, jenom si vemu bundu." Za chvíli se zase objevil a za chůze si oblékal jasně oranžovou větrovku.

Šli rychlým krokem mezi omšelými domky, až Latham konečně spatřila cíl jejich cesty. Dům byl ze dřeva, malý, ale oproti těm ostatním půvabný. Patřila k němu i loděnice a v ní byly uvázané ty nejkrásnější lodě, jaké kdy spatřila. Byly to doopravdy spíše čluny, ale vypadaly úžasně. Jen jedna byla jiná, o něco větší a krásnější. Příď měla tvarovanou jako labuť a měla malé bílé plachty. Dívce se zatajil dech.

Došli ke dveřím a chlapec zabušil. "Nebude to nezdvořilé, takhle k němu vpadnout?" zeptala se. Jenom pokrčil rameny. Zvláštní, o kolik víc se o takové věci starala teď, když stála před těmito dveřmi, než předtím, když svým bušením budila lidi ze spaní.

Nikdo jim neotevřel.

"Možná je pryč," řekl její průvodce.

"Klidně běž domů, já tu na něj počkám. A mockrát děkuji."

Vděčně se na ni usmál a rozběhl se pryč. Sotva zmizel mezi prvními domy, otočila se znovu ke dveřím a zvedla ruku. Měla by znovu zaklepat?

"Takže," ozval se náhle jasný, stříbrný hlas přímo za jejími zády, "proč jsi za mnou přišla?"

Poplašeně se otočila a uskočila dozadu. Stál docela blízko. Nemohl tam přece být celou dobu, nebo ano? Pohled na něj ji zarazil. Okamžitě pochopila, že je to další z nich,ale byl tak nějak jiný než Pěvec. Byl velmi vysoký a krásný. Zvláštně krásný. Vlasy měl úplně bílé, ale Latham věděla, že ne stářím, ale že je měl takové odjakživa. Měl plnovous, stejně bílý a hustý jako vlasy. To bylo podivné. Nedokázala si představit Pěvce s plnovousem. Usoudila, že ačkoliv její přítel žije již mnoho tisíc let, tenhle druhý je ještě mnohem, mnohem starší. Oči měl jako moře, krásné a proměnlivé, modré, zelené nebo šedé.

Pokusila se odehnat strach. "Jmenuji se Latham," začala pevně, "a už dlouho hledám někoho, jako jste Vy, abych ho poprosila o pomoc. Prosím."

"Někoho, jako jsem já? Jsem jenom já, dívko, je to smutné, ale je to tak."

"Ne, ne. Je ještě jeden jako Vy. Potřebuje pomoc. Zoufale hledá cestu domů, už mnoho a mnoho let." Neurčitě mávla rukou směrem k moři. "Slíbila jsem, že mu pomůžu."

Zaujalo ho to. "Opravdu?" zeptal se. "Je tu ještě někdo další?" Pak se na chvíli zamyslel. "Co kdybychom si šli sednout na skálu a ty mi o něm něco povíš, co myslíš?" Ukázal na plochý kámen u loděnice.

Přikývla.

Jakmile se usadili, sebrala odvahu a zeptala se ho: "Můžu se zeptat, jak se jmenujete?" Skála byla šedá a studila.

"Jmenuji se Círdan, i když si to tu nikdo nemůže zapamatovat. Vlastně to není moje jméno ale titul, přízvisko, kterého se mi dostalo pro moji dovednost." Mávl rukou směrem k lodím. "Jmenuji se Nowë, ale ty mi budeš říkat Círdan. A teď vyprávěj. Jak se jmenuje ten druhý?"

Řekla mu, jak Pěvce poznala, a vysvětlila mu, proč nezná jeho jméno ani příběh. Tehdy ji jedinkrát přerušil. "Nezná svoje jméno?" zeptal se a vypadal ohromeně. "Jak se něco takového mohlo stát?"

Když domluvila, nijak nezareagoval ani se nepohnul. "Dokážeš mu pomoct?" zeptala se chvějícím se hlasem. "Máš takovou loď, o které jsem mluvila?"

"Ó ano," pousmál se, "mám. A co víc, mám mořeplavce, který ji dovede navést na Přímou cestu." Latham pochopila, že mluví o sobě. "Celou dobu jsem čekal na tomto umírajícím, šedém pobřeží, až přijde čas, kdy vypluje Poslední loď a vezme mě do země, kam putuji již téměř milion let. Nadešla snad ta chvíle?" A pak na ni upřel stříbrný pohled a řekl: "Jsi dobrá, dívko. Přiveď ke mně zítra toho druhého."

Pěvec seděl jako divoké zvíře mezi kameny a přemýšlel, proč se Latham tak dlouho nevrací. Mohlo se jí snad něco stát? Začínalo se stmívat. Ještě chvíli, pomyslel si, a půjdu ji hledat. Dítě v jeho náručí bylo úplně rozpálené. Opět se cítil sám a ztracený; ten pocit v přítomnosti děvčete mizel, ale teď tu byl zas. Ztracený...

What was and what will be?

What is?

I don't know...[6]

Najednou zaklepaly něčí nohy o kameny a Latham se objevila jen dva metry od něj, zrůžovělá během. Vrhla se mu kolem krku a mluvila, téměř zpívala, strašně rychle, ale on stejně rozuměl každému jejímu slovu. A najednou ta naděje, kterou tolik století potlačoval, prorazila na povrch a zažehla v něm plamen života. Žil. Opět. Hořel...

Those who travelled far away from home, they'll never return,

and those who crossed the seas of hope, they all will burn..[7]

Celá noc hořela a voněla domovem.

Ráno bylo jasné a studené. Círdan stál u své lodě, u Poslední lodě, kterou postavil úplně sám, a čekal na dívku a na Druhého, jak ho v duchu pojmenoval. Kdo by to jen mohl být? Myslel, že všechny Starší děti už Bližší země opustily a odpluly do svého slíbeného domova...

Konečně je uviděl přicházet. Dívka něco nesla, z té dálky nedokázal rozeznat co. Jeho pohled sklouzl na druhou postavu. Nemýlila se. Nebyl tu sám, Poslední loď čekala na druhého pasažéra. A pak si najednou uvědomil, že je něco špatně. Couvl ke své lodi.

Když došli až k němu, obvinil dívku příkře: "Neřekla jsi mi, že je to Noldo!"

Zdála se být zaražená jeho nenávistným postojem. "Hádám, že jsem to nevěděla. Je to špatně?"

Povzdychl si. Překonej to, Círdane, překonej. "Ne, není. Já jen..." Podíval se na překvapeně se tvářícího Noldu a připomněl si, že přišel o vzpomínky. Nezdál se mu nijak povědomý.

Rychlese podíval na tu zabalenou věc, kterou nesla dívka, a zhrozil se.

"Čí je to dítě?" Jeho vlastní hlas zněl nějak divně.

"Moje," odpověděla.

"Vždyť ono umírá!"

"Ano." V očích měla smutek. "Nemohla jsem jí nijak pomoct a ani nemůžu. Já..."

"Ale to je strašné!" To řekl nahlas? Otočil se k elfovi, náhle plný zloby. "Proč jsi ho nezachránil? Proč!"

Upřely se na něj velké šedé oči. "Nemohl jsem. Nevím jak! Jestli jsem to někdy věděl, dávno jsem to zapomněl!"

Círdan měl strašnou chuť do něčeho praštit.

Latham vystrašeně pozorovala, jak se věci zvrtly. Bělovlasý muž před ní přímo sršel vzteky. Co když se pohádají a on odjede sám! To by byl doopravdy konec.

Náhle se Círdanova dlaň pohnula, jako by chtěla Pěvce udeřit do tváře. Ten však neuvěřitelně rychle vymrštil ruku a ránu zastavil. Špatnou ruku. Latham si to uvědomila o chvilku dřív než Pěvec, ale o vteřinu později než Círdan. Ten strašlivě zbledl a na chvíli skutečně vypadal, že omdlí. Změna byla nepřehlédnutelná. Teď měl strach. Ne z Pěvce, ale z nějakého neblahého tušení.

"Podej mi ruku!" poručil a Pěvec poslechl.

Opatrně odmotal látku a odkryl to, co Latham už jednou viděla: okrouhlou nezhojenou spáleninu. Chvíli bylo naprosté ticho.

"Ty..." zalapal Círdan po dechu. "To jsi ty... Odejdi. Odejdi hned. Západ není pro tebe!"

Pěvec pohlédl na své ruce a v očích mu stály slzy. Byl označen, každý v něm poznal... koho?

Twice I am marked and

twice I shall live.

Twice I will be marked and

twice I shall die.

My memory's gone,

but twice I pay the price...[8]

Pohled na něj Latham bolel. Otočila se ke Círdanovi. "Prosím! Slíbil jste, že mu pomůžete! Trpí!"

"Dívko." Jeho pohled byl ostražitý. "Víš, kdo to je? Víš, co spáchal?"

"Něco mi řekl. Záblesky, které si pamatuje."

"Pak jsi buď velmi statečná, nebo velmi lehkovážná. Měla bys vědět, za koho prosíš. Pojď se mnou a já ti budu vyprávět příběh."

"Jeho příběh?" Proti své vůli pocítila zvědavost.

"Jeho a jeho rodiny."

Byli pryč asi půl hodiny. Seděl na kameni a nechal zoufalství, aby mu proudilo žilami. Jen na chvíli probudil naději, že by se mohl vrátit domů, a teď se jí nemohl zbavit.

"Can't get it out of my head..."[9]

Nebyl snad jeho trest už tak dostatečně krutý? Píseň o domově mu rozpalovala srdce, žila tam a ubližovala mu. Jdi pryč! vyzýval ji znovu a znovu, ale neodcházela.

Všechny ostatní písně zmizely, jen ona zůstala.

"There's only one song

left in my mind..."[10]

Konečně je uviděl vracet se. Latham se rozběhla i s dítětem přímo k němu. To neočekával. Ale bál se, strašně se bál.

Posadila se vedle něj a položila mu dítě do náruče. Byl to dobrý pocit. Oba mlčeli.

"Maglore," řekla po chvíli a v Pěvcově mysli cosi vybuchlo. To jméno! To jméno, jak ho jen mohl zapomenout?

"Ach," vypravil ze sebe jenom.

"Vzpomínáš si?" zeptala se opatrně.

Zavřel oči. "Ne, jenom další záblesky. Jsem Maglor, syn Fëanora a Nerdanel, a můj bratr Maedhros, můj nejlepší, dávno mrtvý přítel se mi zjevuje ve snech a vzpomínkách. Moje žena má černé vlasy, které se vlní..." Na chvíli se odmlčel. "Vychovával jsem dva chlapce, které jsem zachránil před smrtí. Pamatuji si bílý přístav... ale to je špatné. Byly tam lampy." Otevřel oči. "A to je všechno. Ale ty znáš celý můj příběh. Kdybys mi ho řekla, vzpomněl bych si. Chci ho slyšet?"

Její oči byly smutné. "Ne, nechceš. Je dlouhý, zoufalý, krvavý a smutný, velmi smutný. Jednou ti ho někdo řekne, ale ne já, prosím, ne já."

"Kdo jiný než ty by mi ho mohl říct?"

"Někdo z tvojí rodiny?" navrhl hlas nad jeho hlavou. Rychle se otočil. Círdanovi se nějak podařilo vykouzlit úsměv. "Možná jsem se zmýlil. Myslím, že pojedeš domů se mnou."

"Opravdu?" Nechtěl tomu uvěřit.

"Ano. Lidská dívka má pravdu. Poslední loď celou tu dobu na někoho čekala. Teď už nečeká." Pak uviděl jejich nechápavé výrazy a dodal: "Máme východní vítr, můžeme vyplout."

A Maglor zaklonil hlavu a rozesmál se. Byl to šťastný smích, první po mnoha tisíciletích. Píseň domova uvnitř něj vybuchla.

"Heading home!

The vision's so clear,

when day and dream unite,

the end is near,

you'd better be prepared."[11]

A pak se podíval na dítě ve své náruči. Nedýchalo. "Ne!" zašeptal. "Ne!" A pohlédl na Latham.

Měla smutné oči. Věděla to.

"Nedokázala jsem to říct. Odpusť, Maglore." A natáhla ruce, aby od něj mrtvé dítě převzala.

"Počkej," zarazil ji. "Vezmu Doreen s sebou. Pohřbíme ji někde uprostřed Moře, kde ji bude střežit Hvězda. Bude jí tam líp než ve studené zemi. Ten za vlnami se o ni postará."

Přikývla a přitom plakala.

Círdan vystoupil na loď ve tvaru labutě a připravoval ji k vyplutí. Bílé plachty okamžitě zachytily vítr.

Maglor opatrně odložil dítě a přistoupil k Latham. "Co bych ti měl říct?" zeptal se. "Že jsem nikdy nepoznal nikoho tak dobrého, vytrvalého ani statečného? Že tě napořád udržím v mysli? Snad jenom," opatrně ji vzal za ruku, "že kdybych mohl Hvězdu nazvat tvým jménem, udělal bych to. Jsi ještě jasnější než ona." Objal ji a ona cítila, že jí do vlasů vplétá slova té úplně poslední písně, písně na rozloučenou.

"...I'll leave it to the memories

and kiss the wind goodbye..."[12]

Zabořila mu obličej do vlasů.

"In a world far away

we may meet again,

but now hear my song

about the dawn of the night..."[13]

A byla sama. Loď vyplula, vznešená a půvabná, a zamířila na širé moře. U kormidla stál námořník, který ji bezpečně provede po všech stezkách vody i vzduchu. Na přídi stál vzpřímeně její Pěvec a hleděl vpřed. V náručí svíral mrtvé dítě.

Latham vytáhla dlouho schovávanou pistoli a chvíli na ni hleděla, než ji hodila do moře. Potopila se okamžitě. Když opět vzhlédla, uviděla jen rozvlněný oceán. Poslední loď byla pryč.

[1] Blind Guardian: Wheel of Time

[2] Blind Guardian: And Then There Was Silence

[3] Blind Guardian: Eldar

[4] Blind Guardian: Wheel of Time

[5] Blind Guardian: Wheel of Time

[6] Blind Guardian: Wheel of Time

[7] Ensiferum: Guardians of Fate

[8] Blind Guardian: Wheel of Time

[9] Blind Guardian: And Then There Was Silence

[10] Blind Guardian: The Bard's Song

[11] Blind Guardian: And Then There Was Silence

[12] Blind Guardian: Eldar

[13] Blind Guardian: The Bard's Song

Seznam použitých písní:

- úvodní píseň: Laeg Mortemir von Eladar: Soumrak mi zbyl

- Blind Guardian: And Then There Was Silence

- Blind Guardian: The Bard's Song

- Blind Guardian: Wheel of Time

- Blind Guardian: Eldar

- Radůza: Čutora

- Ensiferum: Guardians of Fate

Poznámka: Slavnostně slibuji, že už nikdy nenapíšu nic tak odporně dlouhého, abych zároveň měla tu drzost nazvat to povídka. Je třeba dodávat ještě něco?