Dvě básně: Prsteny a Nellas

Dvě rychlé básně, opět inspirované Tolkienem.

Prsteny už jednou zveřejněny byly, konkrétně tady: http://anekron.blog.cz/1502/jeden-vladne-vsem#komentare, jakožto dárek pro Jeremiáše. Vznikly spontánně, v nadšení nad prvním dílem Jeremiášovy třetí sauronovské série a okamžitě jsem se o ně musela podělit. Jelikož ale přeci jenom nechci mít básně rozeseté po celém internetu, zveřejňuji Prsteny ještě jednou tady s tím, že je to samozřejmě pořád Jeremiášův dárek.

Prsteny

Je hora, která k nebi ční,

v ní temná moc a žár,

popel vylévá do plání,

tma spí v korytech škvár.

Je Prsten, jenž ukován zde,

ve třpytu očí zlých,

co devět duší přivede

v svět stínů stříbřitých.

A sedm jiných v kamení

navěky uvězní,

ve zlata rudém plameni

a kletbě, jež v něm zní.

Tak promluv, kde ty zbylé jsou-

tři duše bloudivé.

Kdo utekl kdy před zhoubou,

před silou sudby své?

Tyelpe, promluv, nevidíš –

život tvůj v rukou mám,

mlčet je marné, neznám skrýš,

v níž možno skrýt se nám.

Teď v sále krutém, setmělém,

sám jsi své neštěstí,

mohls však mluvit s přítelem

a s menší bolestí.

(Tři prsteny pro elfy vznešené,

tři prsteny pro šero a hvězd svit,

moc, která uvadání zažene,

pro zradu, jejíž stopy nelze smýt.

Jeden pro krále – oblohy dech.

Druhý pro ženu – zář ve vlasech.

Třetí pro moře – oheň i žal.

Tři jména, která jsem krvi své dal.)

Nellas vznikla stejně rychle jako Prsteny, ačkoliv je podle mě z těch dvou tou méně povedenou. Báseň pro postavu, která je tím nejbližším k elfímu dítěti, co kdy v Tolkienově díle vidíme. Pro dívku, jejíž příběh je dalším z nespočetných důvodů, proč nemám ráda Túrina.

Nellas

Z tichého lesa zazněl smích

a slunce hladí dětské tváře,

závoj strh z stromů ospalých,

teď třpytivá je koupe záře.

A malý kvítek v ručce té,

a smích, jenž v hrůzu promění se,

a čistá v lese studánka,

v níž šedé oči zrcadlí se.

Smutnýma očima na svět se dívá

děvčátko malé s bělostnými vlásky,

tak krátké byly chvíle štěstí,

dětského smíchu, tiché, něžné lásky.

Nyní na lesy padá stín,

hlubší však leží v duši její,

zbledly jí rty, uvadly tváře,

paprsky víc je nezahřejí.

Až rok uplyne rok od té chvíle,

kdy opustí kamennou síň,

opět se mihne úsměv letmý,

srdce opustí jeho stín.