Píseň zimních hor

Prvně několik novinek.

Zaprvé, koupila jsem si notebook. Konečně k tomu došlo a já, snad, můžu dát sbohem té krabici součástek, která se už týden odmítá zapnout i přes veškerou upřímně míněnou snahu. (Však to určitě znáte taky- červené světýlko, které musí blikat, ale nikdy ne svítit nerušeně ani zhasnout, kopání přesně v těch správných intervalech, tři nouzové režimy, totální error disku...) Jsem teď se svým notebookem šťastná a jenom doufám, že se náš vztah v nejbližší době nijak nepokazí, protože jsem si během toho roku s naším starým počítačem vypěstovala až obdivuhodnou nedůvěru k veškeré technice.

Zadruhé: venku napadl sníh!!! (Ano, i tady v Praze, nebo aspoň tady na okraji Prahy.) Něco, na co jsem se těšila celé léto! Ale musím přiznat, že jsem už byla znepokojená....

Zatřetí: udělala jsem rekord. Sedm článků v jednom měsíci. Vím, že to není nic převratného, ale stejně.

A protože je venku tak hezky bílo (a počítač funguje), rozloučím se s rokem 2014 dvěma články najednou! (To jsem ještě neudělala, co?)

Tahle povídka je tochu zvláštní (a je v ní sníh). Bylo mi řečeno, že ji lze interpretovat různými způsoby. Já nenašla ani jeden. Nejspíš mám malou fantazii. Čím ovšem je zvláštní, je hlavní postava. Doufám, že si užíváte sníh stejně, jako si ho užívám já!!!

Píseň zimních hor

Když poprvé vstoupil do hor, byla mu zima. Sněhu nebylo moc, ale byl. Ležel na zemi, čistě bílý, ledově neposkvrněný. Křupal a sténal pod jeho děravými botami. Voda ve studánce mu ochromovala ruce a kolem rostly rampouchy nejrůznějších tvarů; některé byly kulaté a na dotek úplně hladké. Pálily mrazem. Na konečcích větviček jehličnanů zamrzly přes noc kapky vody- teď tam visely, dokonale hladké a nehybné jako křišťálové slzy. Slzy hor.

Sníh se v tichých chomáčcích snášel mezi stromy a chytal se do jeho vlasů. Hory zahalila mlha. Nebylo vidět, jen ten sníh padal, jako na vánoční pohlednici. Tiše přijal tělo a ruce, které ho jemně rozhrnovaly- tam, zpátky, tam. Dlouho tam pak ležel, na zemi, ve sněhu, a pozoroval šedé nebe. Přicházel soumrak a mlha se nezvedala. Díval se nahoru, polykal vločky a očima se vpíjel do té nekončící šedi nad sebou. Možná přemýšlel o smrti, o tom, že nejspíš není ani černá ani bílá, nýbrž kovově šedá, jako podmračené večerní zimní nebe, a že je to krásné, až příliš krásné. Nakonec našel vůli vstát. Na sněhu zůstal obrys lidského těla.

S ránem přišla obleva a mráz. Slunce bylo jasnější než zapomnění a sníh, který pohladilo, se třpytil jako diamanty. Voda skapávala ze stromů i ze střechy, potůčky mrazily na kůži. Pak se přihnal mrazivý vítr, krutý a nemilosrdný, a sníh, který slunce rozpustilo ve vodu, měnil v led, v tvrdý ledový krunýř, který mučil víc než rozpálené kleště. Listy spících divizen zamrzly do tvrdého křišťálového brnění a lámaly se při sebemenším dotyku. Voda stékající po holých větvích šípkové růže se v jediném okamžiku změnila v ledový vodopád; hrany měl ostré jako nože a krásný byl k nevydržení. A on tam klečel v tajícím sněhu a hledal; hledal docela malý kovový klíč. Mráz ho tiše obcházel a něžně se mu vysmíval. Za chvíli necítil ani nohy ani ruce, a ve vlasech měl zamotané kousky ledu; na tváři mu zmrzly slzy a na řasách měl jinovatku.

Když přišel večer, přišla i Hvězda. Vyšla nad hřebenem protější hory a byla tím nejkrásnějším, co kdy viděl. Zářila jasněji než jeho duše.

Ta poslední noc byla jasná. Nebe bylo černé, ale nebylo prázdné. Na zemi ležel sníh a na obloze svítily tisíce zářivých bodů. Dlouho hleděl nahoru a hledal v nich nejrůznější obrazce. Té noci věděl jednu věc. Že nejjasnější hvězdy jsou za zimní noci v horách.