Čarodějové Ardimenu

Zajímalo vás někdy, čím se Aredhel bavila v dobách, kdy ještě nebyla znalá Tolkienových děl a o nějaké závislosti na Silmarillionu si mohla nechat jen zdát? Ano, to bylo už hodně dávno. To ještě žili dinosauři a jistá budoucí elfka si myslela, že největší zloun celého Pána prstenů je Elrond, protože se její starší sestra vrátila z kina spravedlivě rozhořčena jeho negativním postojem k jistému páru snů. Ale dost o tom.

Někdy v tomto mezním období vznikla následující povídka, která poskytuje jedinečnou možnost spatřit dílo dosud neovlivněné Středozemí. Tak si to náležitě užijte.

Čarodějové Ardimenu

Když najdeš ten altán z černého kamene zasazený do březových lesů Ardimenu, obejdi ho. Obejdi ho třikrát a pak se pozorně zadívej na černé balvany u altánu. Je to stejná hornina jako ta, co tvoří altán. Tyto balvany byly pro Edri, čaroděje Ardimenu, odedávna posvátné. Přinášeli jim oběti a modlili se k nim. Na jednom z těch kamenů je vyryto jméno PAUL DE CORNAIS. Málokdo ještě ví, jak se tento balvan liší od ostatních - je to hrob, hrob Paula de Cornais. Jen já si dnes pamatuji, kdo ten nešťastník byl a co se zde tenkrát, před mnoha a mnoha lety, událo.

Byl podzim. Do barevného listí pršelo. Bylo zataženo a vlhký vzduch se plížil neúprosně kolem. Šípky krvácely do stráně, zlatavé listí dávno ztratilo svůj lesk. Černé kameny u altánu marně hledaly společnost. Všechno už bylo připraveno a čekalo. Jen déšť tiše plakal a smáčel tváře mladé ženy, jež dřepěla na okraji rozbahněné jámy, kterou zde někdo docela nedávno vykopal, a klimbala nohama. Na klíně jí seděl tříletý chlapec, který se třásl zimou. Nechápal, proč ho matka přivedla na tohle hrozné místo a ona o tom nemluvila. Chtěl domů. Hagar de Cornais však byla rozhodnutá a její vůli nemohlo zlomit nic - ani slzy v chlapcových očích. Čekala. Velký černý kámen vedle nich také čekal. Tu na úzké stezce vedoucí k altánu zazněl zvuk kopyt. V příštím okamžiku vjeli do ponurého kruhu jezdci na koních. Bylo jich sedm. Hagar vzhlédla a v očích měla ulehčení i strach. Rychle se postavila a vydala se jezdcům naproti. Ti seskákali z koní a utvořili mlčenlivý půlkruh - všichni byli oblečeni v šedých pláštích a v jejich obličejích bylo málo soucitu.

"Ty jsi Hagar de Cornais?" zeptal se hlavní Edri a pohrával si s nožem za opaskem.

"Ano,"odpověděla a lehce se otřásla.

"Opravdu?" tohle znělo pohrdavě. "Představoval jsem si nejstarší královu dceru trochu jinak." Zkoumavě se jí zahleděl do tváře.

Pokusila se pousmát, ale přesto jí běhal mráz po zádech. "Tak jest. Tohle je můj syn, Paul." Postrčila třesoucí se dítě dopředu tak, aby si je muž mohl prohlédnout. Chlapec však zase rychle zabořil obličej matce do sukně. Mužův pohled jako by ho však pronásledoval i tam. Byla mu zima.

"Pomůžete nám?" zeptala se Hagar, třesouc se po celém těle.

"Jak zoufalá asi musí být princezna, že žádá o pomoc Edri," odpověděl muž se škodolibým úsměvem. "Prozradí nám snad teď, co je účelem naší roztomilé, ehm, schůzky? S čímpak ti máme pomoci? Co tě tíží?"

"Můj strýc, Kay de Cornais. Od chvíle, kdy můj otec zemřel, jsem stále na útěku. Vím, že kdyby nás Kay našel, zabil by mě i Paula. Nestačí mu, že se zmocnil trůnu; chce mít jistotu, že není žádný právoplatný král. Lidé se ho bojí. Kdybych měla alespoň jistotu, že Paul dostane, co mu patří, ale já ji nemám. Kdyby měl Paul nějakého mocného zastánce, vše by mohlo dopadnout jinak. Pomůžete nám?" Domluvila a sklonila hlavu v jakémsi tichém pláči.

Hlavní Edri se už neusmíval; naopak si ženu měřil od hlavy k patě, jako by uvažoval, zda to myslí vážně. "Všechno má svou cenu, princezno. Víš, čím se platí za naši pomoc?"

"To ví přece každý," odpověděla. Nepohlédla mu však do očí.

"A jsi ochotná to podstoupit? Je to cena zoufalství."

"Rozhodla jsem se už dávno."

"Opravdu?" podivil se muž s nedočkavým výrazem. "Nevím totiž…"

"Pochybuješ?" přerušila ho dívka. "Pak neznáš Hagar de Cornais. Tak co, přijímáš? Budeme přísahat?" Ani teď se na něj nepodívala, místo toho si prohlížela své zabahněné nohy.

"Výborně," pronesl hlavní Edri s nehezkým úsměvem. Uchopil Hagar za ruku a odvedl jí k jednomu z černých kamenů. Ostatní čarodějové je hrozivém mlčenlivém půlkruhu obklopili.

Tam, u černých kamenů posvátného altánu uprostřed březových lesů, přísahala princezna Hagar de Cornais a hlavní z Edri, čarodějů Ardimenu. On slíbil pomoc a ona odměnu - svůj život.

Když obřad skončil, čaroděj znovu promluvil. "Ještě na jednu věc se tě chci, princezno, zeptat. Pod jakým jménem chceš být pohřbena?"

Zaraženě zvedla hlavu a její oči se proti její vůli setkali s jeho. Byl v nich strach, který chtěla ukrýt. "Copak nemůžu být pohřbena pod svým jménem? Proč?"

"Tak velí zvyklost," odpověděl.

"Pak tedy chci být pohřbena pod jménem svého syna."

Muž na ni zaraženě pohlédl, ale nic jí nerozmlouval. "Dobrá tedy. Zabít."

Dívka přistoupila k vykopané jámě a rychle se ohlédla na svého syna. Stál tam a nic nechápal. Věděla, že už mu nemá co říci. Obrátila tedy svůj zrak zpátky k temné díře. Jeden z Edri k ní přiskočil. Zablýskla se ocel a údolím se ozval pronikavý výkřik, který rychle odezněl.

Hlavní Edri lhostejně hleděl, jak jeho muži pohřbívají princeznino tělo. Byla jen jedna z mnoha obětí. Konečně byla práce hotova a čarodějové se vraceli ke svým koním. Nemohli se již déle zdržet. Hlavní Edri vysadil do sedla malého chlapce, který stále hleděl na místo, kde zmizela jeho matka. Kde je a kdo jsou ti muži, co ho odvádějí? Po tvářích mu tekly slzy smíšené z deštěm. Nevěděl, že už svou matku nikdy neuvidí. Nevěděl ani, že až vyroste, bude jediným Edri, který kdy usedne na královský trůn. A také nevěděl o svém jménu vyrytém do černého kamene.

Podzim se pomalu chýlil ke konci. Bylo zataženo a vlhký vzduch se plížil neúprosně kolem. Šípky krvácely do stráně.