Aredheliny povídky a básně

Vypadá to, že pokud mám zveřejňovat aspoň trochu pravidelně (ehm), zavalím tenhle blog velkým množstvím poezie... No, co se dá dělat. Snad vás ještě chvíli neomrzí. Dneska je to aspoň báseň aktuální, dokonce velmi aktuální, žádný stoletý archivní kousek. Co víc říct: v neděli na horách napadl sníh. A věci se mění.

Moje předsevzetí o dvou článcích za měsíc se pomalu hroutí (21. října, hmmm)... ale ještě pořád jsem se nevzdala. Tak uvidíme. Dnešní podzimní báseň výjimečně nepochází z hlubin archivu, ale z doby relativně nedávné (minulý rok). Napsána byla při příležitosti Hostiny elfo-trpasličího přátelství, kterou každoročně pořádám s Terkou Trpaslíkem, ideálně někdy kolem Dne hobitů, v praxi kdykoliv během podzimu. Když se škola protáhne, stmívá se brzy, v městských parcích tiše padá listí a trpaslík vytáhne svoji příčnou flétnu, hostina může začít. Jsme jenom dvě, už je tma a básně přicházejí samy.