Aredheliny povídky a básně

Jelikož se ozval hlas volající po povídce a jelikož jsem si dala předsevzetí, že se, aby to tu dočista nezemřelo, pokusím zveřejňovat dva články měsíčně (hleďme, kdo plní své předsevzetí 30. 9. po jedenácté večer!), nastal čas zahrabat v archivu, tentokrát v tom prozaickém. Dnešní povídka byla svého času mojí úplně první trpasličí povídkou (a zůstala jednou z mála). Vypráví o následcích dobře známé události z poněkud netradičního úhlu pohledu. Můžete si být jistí, že ubohé trpaslíky nečeká nic příjemného.

Nezemřela jsem, nebojte se, vy, kteří sem stále ještě někdy zavítáte. Naopak, měla jsem rušné prázdniny, což je důvod, proč jsem měsíc a půl nic nezveřejnila. Dneska jsem se prohrabovala svým archivem básní a musím říct, že už jsem dlouho nebyla tak překvapená. Je jich, těch nezveřejněných, asi kvadrilion!!! Zcela bez legrace, už dlouho jsem neviděla tolik popsaného papíru. Na některé jsem už dočista zapomněla! A strašně rychle stárnou - ty, na které si pamatuju nejlépe, jsou v průměru tři roky staré! Datovat jsem začala kolem roku 2013 a doteď si pamatuju, jaký to byl velký krok, když mě napadlo, že bych třeba v budoucnu mohla chtít vědět, kdy ten a ten skvostný výtvor vznikl! A co to množství papíru, na kterém žádné datum není? Jsou dobré? Jsou příliš staré? Co s tím vším, můj ty velký zelený krokodýle, budu dělat??? Takže asi logická otázka zní, stojí to za zveřejňování? Nebo to mám radši v tichosti pochovat?