Aredheliny povídky a básně

Blog se nade mnou smiloval a dovolil mi zveřejnit celý zbytek téhle nekončící povídky. Přiznejte si to - ulevilo se vám. Takže konečně je tu konec, na který jste napjatě čekali který je šťastný i smutný; však mě znáte. A ano, ještě než se těch pochybných postav navždy zbavíte, přidáme k nim na poslední chvíli ještě jednu, protože bez něj by to nešlo.

Kdyby někoho zajímalo, jak dlouhá vlastně tahle povídka je, napsaná mojí rukou vydala na nějakých 15 stran, kam by se nevešlo už ani klíště, na počítači má 21 stránek... čímž si můžete udělat představu o tom, jak vypadá moje písmo. (Vůbec bych se nedivila, kdyby teď všichni přestali číst.) Naivně jsem doufala, že už by se to mohlo vejít celé.... Ha ha.

Kdysi dávno jsem se s Clarissou bavila o tom, co je moje nejdelší povídka. Dnes vám ji hrdě představuji (nebo alespoň její část protože celou mi ji blog určitě nedovolí zveřejnit).