Aredheliny povídky a básně

Málem už by letos žádný další březnový počin nebyl, ale bylo mi líto, že nevznikla žádná básnička... tak aspoň na tu nejposlednější z chvil... Téma bylo kombinované: Tani si přála něco o Černých Númenorejcích a z Pomněnčiných lístečků jsem si vytáhla kartu pocitů: radostné očekávání. Výsledek nic moc, ale aspoň něco vzniklo.

 Zdá se, že jsem letos odsouzená ke zveřejňování březnových příspěvků o den později. Po napsání už prostě na přepsání do počítače a zveřejnění nejsou síly...

 Opět o den později, včera se na zveřejnění nedostávalo sil.

 Ano, vím, že je dnes 10. března, ale povídka skutečně vznikla už osmého. Možnost zveřejňovat je často omezená...

 Dneska nová básnička, ne jako povzbuzení nebo odměna, ale jenom tak, pro mě. Musím říct, že je krásné, že pořád zůstává na světě jedno místo, které mě inspiruje k tvorbě...

 Z hlubin archivu se za odměnu a pro povzbuzení vynořuje další povídka.

 Stále jsme bohužel v bezpovídkovém období, ale na žádost jsem vyhrabala jednu vskutku obskurní, starou básničku. Je... zvláštní. Neptala bych se, co chtěl básník říct, básník neví. Ale na několikátý pokus se mi podařil rozklíčovat rytmus třetí sloky, takže už i ta recitace nahlas dává větší smysl. Básnička budiž pro všechny znamením, že se člověk může ve svých snahách neustále zlepšovat.

 Tenhle měsíc bohužel nebyla povídka, ale kdo ví, třeba se v srpnu zadaří... naděje tu je.  Nicméně něco přeci jenom zveřejním: starou, prastarou tolkienistickou básnička - za půl roku by oslavila desáté narozeniny, ač se mi to zdá nemožné! Tentokrát pro Tani, která je asi mým nejvděčnějším čtěnářem a nikdy mi neopomene napsat moc krásné reakce. Rytmus tentokrát... takový volnější. Ach ti mladí umělci...

 Opět po měsíci jedna prastará povídka za odměnu pro Pomněnku. Ještě že ten archiv mám... Oproti minulé povídce, tohle je i po letech jedna z mých oblíbených.